Nanuk, Nechyba, nargilé, maté…
(Koncert na Kozím Hrádku, 5. července 2009)
Možná za to může Bárny. Když s námi hostoval před dvěma lety, telčský recitál se protáhl do čtyř prohraných dnů. Na Hrádek Kozí přijeli jsme natřikrát: někdo zvolil vagon, jiní koně pod plechem stáří a slabin různých. Poté, co Bárnyho Anička získala nanuk, přistoupili jsme po mluvené zkoušce (zvící asi 3 minuty) ke zkoušce hrané. Bárny, náš záskok za t.č. Švédku Peťu, nás příjemně překvapoval. Nejprve tím, že natáhl strunu, která se vzpírala. Pak tím, že zopakovat chtěl jen některé pasáže. Navíc co chvíli komentoval aranže stylem To je to, co tam hrajeme vždycky, ne?, čímž zbytek spolehlivě odbourával. A když v Rozmlouvání vystřihl minutové sólo, vzpomněli si někteří na Telč 2007, jeho dvouminutovou exhibici v písni Ten pán a získali pocit, že je to v pohodě. Aby taky nebylo, když Tesák a spol. tak náramně pečují o komedianty: klobásky, Krušovice, několik druhů nealko tekutin, přátelský velitel cateringu a romantický západ slunce nad přilehlými lesy jako bonus.
Ledva jsme dozkoušeli, již se přiblížil moment našeho nástupu. Tereza se obětavě ujala Aničky, která se prý od začátku koncertu dokola ptala Kdy to skončí, a my čapli nádobíčka. Trochu nás zarazila propast asi metr za pódiem, jenže díky soumraku jsme na dno nedohlédli, tak jsme taneční vložky zachovali. Luďa nás uvedl až příliš pochvalně, přesto se dařilo. Jiřík se pochlapil a navzdory svému invalidnímu nosu sem tam něco přizpíval, Tomáš předvedl v Korzu efektní trik se smyčcem, Žíža dala Klíny, jako by je zpívala odjakživa, a Bárny sóloval tak, že Vašek zapomínal zpívat.
Návštěvnictvo místy aplaudovalo nadšeně, čímžto děkujeme fanklubu. Pak jsme se zvolna pobalili, Jiříka zanechali napospas Tereze a rozhodli, že zbonsajíme Bárnyho vlksickou haciendu. Předtím jsme prožili ještě jeden příjemný šok. Na Žížu a Tomáše vybafl z křoví jakýsi muž, z něhož se vyklubal jeden ze členů Spolku Bonsai, kytarista Milan Kopa. Dal k dobru pár historek o Františkovi Stralczynském, s nímž natočil Rozpad kolonií, a byl z nás příjemně perplex. To již ale podruhé volal Bárny čekající s Luďou ve voze.
Zabloudili jsme jen jednou v Sezimáči, což Bárny glosoval takto: sice se to tady jmenuje Nad Nechybou, ale byla to chyba. Před půlnocí jsme však dosáhli Vlksic a dohnala nás telčská tradice. Točené pivo v Bárnyho šenku, lázeňská Brusinka, kuře a pro Luďu zcela zásadní vodní dýmka. Zlehka se brnkalo (například Žíža Tomovi “ochotně” zapěla Růži), povícero bánilo z doutníků i nargilény a především plkalo: o folku, alkoholu, ženách i flamendrech symfonicích, co nestíhají v Japonsku načas jedoucí vlaky. Někteří během noci vyměnili panáky za zelené té, další odpadli na lůžka a sotva Luďa dokrmil Bárnyho ptačího nalezence, hlásil budík pátou ranní. Bylo třeba probrat nejmenované basisty, kteří kuropění nevítali zrovna vlídně. A přišla velká chvíle: rozhodlo se, že do krátké fabie se vměstnáme čtyři včetně dvou kytar v pevných futrálech a kontrabasu. Hádáme, že padl rekord. Zvolili jsme hard folkovou kompresi a do vozu se opravdu vmáčkli. Nejvíc trpěl Tom, jaksi ho trápil žaludek, projevil se ovšem jako geroj a i díky Žížině péči vydržel na zhruba 30 centimetrech až do cíle. Rozvoz po trase Vlksice — Budějovice — hájovna v Novohradkách proběhl bez nehody, navíc na Žížině táboře vaří exkluzivní maté (díky, Robote). Šofér tak mohl spokojeně prohlásit, že těch 25 hodin bdění v kuse za to stálo. Možná za to může Bárny.
PS: Jediné, co nás drobně děsí, je Jiříkova slibovaná pomsta za to, že jsme z pódia prokecli, jak se to má s jeho vztahem k destilátům…
