3+3+3 = HiFi
(O hladovým voku, buchtách z Hadačky a Purkmistrovi, 19. 11. 2011)
Ve čtyři před vilou. Poslušně podle instrukcí se náš ansábl sešel 19. listopadu v Dukelské ulici. Jiřík se opět proměnil z kytaristy na manažera zavazadlového prostoru. Rutinní nakládku naší bagáže mu však zkomplikovala rezerva, kapelníkem zákeřně zanechaná v kufru, která prostě všude zavazela. Štiplavé komentáře okolozevlujících ho však nakonec dohnaly nejprve k zoufalství (kutálel v afektu zmíněnou rezervu po Dukelské) a posléze k napresování všech věcí do úložiště, když předtím třikrát naložil a zase vyložil kytary. Mohlo se jet.
Jízda poklidně ubíhala, ačkoli i Vaškovo auto mělo co dělat, aby uvezlo dva Široké, jednoho Dlouhého a jednoho Krátkozrakého a jednu Peťu. Žížino místo totiž zaujal Tomův bratr. Zajímavé na něm je, že má hodinky budoucnosti, které se skládají jen z několika modře svítících trojúhelníčků. Takové ty běžné věci jako rafičky a ciferník na nich nenajdete. Zůstával nám nad tím rozum stát, zvláště, když bylo vidět, že dokonce i ví, kolik ukazují hodin. A tak se Bonsajisté začali raději věnovat tomu, čemu spíše rozumí. Začali zkoumat pokleslý český pop. Stačilo přeladit pár komerčních rádií a rychle se ukázalo, že v autě sedí například tři oddaní fanoušci Ewy Farny, kteří se jednotlivě kapelníka ptali Měls mě vůůůbec ráád a taky jestli zavolááá a nebo přííííde.
O zábavu se nakonec nudící se osádce postarala Peťula. Pod záminkou, že v Černovicích u Plzně je famózní minipivovar, stihli jsme se na úseku zvícím asi 2 kilometry desetkrát otočit, čtyřikrát špatně odbočit a adrenalin se přeci jen dostavil. Bohužel při 15. odbočení jsme Purkmistra našli a hladina adrenalinu zase klesla. Vozidlo následně zatížily tři litrovky s poctivou dvanáctkou, světlým to ležákem z žateckého poloraného červeňáku.
Před Hi Fi klubem jsme hbitě všechna zavazadla včetně rezervní pneu vyndali, rezervu zase naložili a na první pokus zaparkovali přímo na náměstí. V suterénu nás již očekávala Žíža s Terkou, jejíž trio Ozvěny nás do Plzně pozvalo, a hlavně širší rodina našeho basisty Toma, která nezklamala: stejně jako loni dovezla zákusky slané i sladké v míře hojné. No, co vám budem povídat: nezbylo.
Mírný šok nastal při zvukovce: kde se vzala, tu se vzala, pod pódiem se náhle vynořila známá vlasatá hlava. Kamarád Marvin, v jehož vodáckém bistru U Rybů jsme prožili chvíle velkolepé, se prostě přijel mrknout, jak nám to hraje. Má tím pádem slušně našlápnuto na ocenění Nejvíc nejoddanější fanoušek, v níž mu konkurencí mohou být jen rodičové některých členů kapely. Abychom ho nepřechválili, musíme objektivně konstatovat, že zmrzlé vodáky, kteří se 5. 11. vydali na dobrodružnou plavbu po Vltavě v domnění, že je U Rybů přivítá otevřenou náručí… tedy spíše nádobou něčeho dobrého a teplého v náručí, nechal přešlapovat před zavřeným vodáckým bistrem.
Pochvala míří rovněž k barmanovi a šéfovi Hifáče v jedné osobě, Milhausovi. Výčepní s tak dobrým hudebním vkusem, který pouští místo klasických reprodukovaných s*aček tak krásné písně jako Kalandrova Lodníka, Já s tebou žít nebudu od Navarové nebo Redlovu Až na poslední stránce, by měl dělat rektora v hudební škole barmanů.
Na pódium jako první vstoupily Ozvěny, jimž v jedné písni vypomohla svým hlasem Žíža. Byl to jejich první veřejný koncert a úspěch, soudě dle potlesku, měli naprostý. Velmi vlídně naladěné publikum ovlivnilo i naši produkci, která se nesla v nevídaně uvolněném duchu. Mladší členové kapely studující angličtinu použili termínu „free“. Téměř každý bonsajista si v nějaké písni dovolil parádičku, s níž ohromil spoluhráče i posluchače. Například Peťa si podruhé v životě střihla improvizované sólo v Jantarových komnatách a zvládla ho tak krásně, že z něho patrně učiníme pevnou součást písně. Hodnocení přenecháme kritikům, ale hrálo se nám náramně.
Když koncert skončil, dojedly se poslední buchty a na sejšnu zazněl povel: poslední píseň, bylo nutno připravit se na nakládku č.2. Někteří (nebudeme bonzovat, ale byl to kapelník!) se ulejvali, naštěstí zbytek skupiny je tolerantní. Menšina Bonsaie pokračovala směr Tomův domov za Plzní, většina odrazila směr jih. Obvyklý pokoncertový řidič Jiřík si s důvěrou vzal od Vaška klíče a peníze na naftu, kterou prý je třeba někde co nejdříve natankovat. Když auto Jiříkovi povědělo „Bitte, tanken!“ (Vaškovo auto totiž neumí česky), musel zalovit v paměti německá slovíčka ze ZŠ, aby zjistil, že se v nádrži objem nafty blíží k nule.
Jelo se jako na válečné stezce. Skrz zamlžená okýnka jsme se snažili rozpoznat čerpací stanice. Potkali jsme jich z Plzně po cestě do Blatné šest nebo sedm. Zavřeno měly všechny. Jen díky chrabrosti, řidičskému umu a ocelovým nervům Jiříka, veselé náladě zapříčiněné poslechem písně Paráda, psychické otužilosti posádky, která vlastně ve skrytu duše prahla po dobrodružném tlačení plně naloženého auta kolem druhé hodiny ranní neznámou temnou krajinou, díky boží pomoci a permanentnímu hypnotizování hladového oka, jež se rozsvítilo už před Nepomukem, jsme s prázdnou nádrží skutečně dojeli až do Blatné.
Tento obří úspěch bylo třeba oslavit, a tak autem kolovaly čokokaštany, kofola, sójové suky a další pochutiny, které skýtají noční benzinky. S doplněným palivem se rázem zvětšila i rychlost auta, a tak jsme již kolem třetí hodiny ranní parkovali před základnou. Za asistence Peťuly páni kytaristé odnosili všechna zavazadla včetně kontrabasu a klavíru a kolem půl čtvrté již zahřívali lůžka. V Hifáči hrála třetí sestava Bonsai č.3 potřetí. Možná díky těm třem trojkám to byl koncert, který člověka nabije ve velkém.
