Se Zuzkou jsme jedním beatlesáckým válem zavzpomínali na časy, kdy jsme hráli před majákem v Lindau u Bodamského jezera a z klobouku tahali západoněmecké marky; s naší novou posilou (kterou již brzy a rádi představíme blíže) jsme zapředli hovor na téma, jestli je hoboj hermafrodit, Peťa se bravurně zhostila všech sól včetně basových partů nikdy nehraných. Z publika nás poháněl fanklub Zuzčiných ratolestí, došlo i na zdařilou obnovenou premiéru písně o kavárnách vyplakaných a korálech rozsypaných.

Hlasováním publika jsme nechali rozhodnout, zda v dopoledním žáru snese i píseň hodně pomalou (sneslo), ozvěna “zbořeného chrámu” z Průvanu musela být slyšet až do Ledenic, a tak na závěr “na dlani srdce, tu podivnou zbraň” a bylo. Mile překvapilo, že si CD koupil pan zvukař.

Slabých deset minut poté, co jsme zmizeli z pódia, přihnal se silný liják. Několik členů kapely postupně prověřilo kvality Petina deštníku, který se osvědčil, jen kávomilní vyčkávali, až mračna odtáhnou. Ta se sice asi po půlhodince převalila dál, leč kvůli přívalovému pršení pořadatelé pro sichr odpojili v části areálu elektřinu. Před stánkem s Dolce gusto za dvacku tak kapelník s Peťou žadonili marně. Nakonec zvolili jistotu zámecké kavárny, na Borůvkobraní se vrátilo slunko a všeobecné blaho propuklo plně.

Bylo nám borůvkobranecky dobře, přestože někteří bonsajisté naspali v noci na neděli slabé čtyři hoďky. Ještě fakta: vítěz soutěže Král borůvkových knedlíků spolykal za půl hodiny 25 kynutých knedlíků politých borůvkovou omáčkou — žahourem. Bojovalo 37 soutěžících, mezi nimi čtyři ženy. Rekord soutěže z roku 2010 (33 knedlí) nepadl.

PS: Jako reklamní slogan měsíce zvolila kapelní porota nápis “Spaste naše prase”.