2N: NOSTALGIE A NOVÁ cesta se v nás mísí po koncertě v Otakar aréně. Nostalgie z Jiříkova odcházení a nová barevná cesta, která nás čeká s Míšou. Hrálo se nám báječně, rozhodně i díky tomu, že nás skvěle nazvučil a nasvítil Kája Dřínek. Míša zářila a stala se držitelkou ocenění Nejfotografovanější člen skupiny, Vaškovi zářila radostí pleš, Peťa překonala rekord v počtu úsměvů na jeden koncert a Jiřík byl asi lehce dojat, neb zapomněl sloku ve vlastní písničce. Dojatá byla i Jiříkova maminka, a to je co říci. Dojatá byla i Míšina maminka, a to je taky co říci. Rozdali jsme poslední tři kapelní trička a dostali pozvání na festival od pána, který nás viděl pouze při zvukovce. A dámy oslovila jistá známá návrhářka, že je obě angažuje jako modelky. To je snad slušné…

K pokoncertnímu mejdanu jsme přistoupili zodpovědně: v krčmě Železná panna padlo několik vinných karaf, jen ta pani vrchní byla dost divná: Kájovi odmítla dát víc než jednu sušenku k Vaškově kávě, a sotva Peťa rozehrála cello při radůzovské De Nîmes, naběhla vrchní, že na nás zavolá policajty. Tak jsme karafy dopili, Jiřík dojedl utopence (lépe řečeno to, co mu na talíři nechal nejmenovaný zvukař) a pokračovali jsme u hudebního hřiště na Sokolském ostrově. Míchali jsme Carpe diem se 100 kroky samoty a tou, která se ráda miluje. Končilo se okolo 4. hodiny ranněnoční, symbolicky nostalgicky písní Fénix, při které se onehdá poprvé propojili bonsajní kytaristé při prvním jam sessionu. S velkou radostí a nadějí hledíme dál. Naši zakrslou rostlinu budeme zalévat zodpovědně a vzhledem k tomu, že mejdan hudebně nakopla Míša (zvoláním “Peťo, vyndej bodec!”), myslíme, že až projdeme peklem loučení, mrkneme za oponu ráje a někde v horách jako Gándhí najdem’…

A hlavně: děkujeme vám všem, kteří jste přišli, přijeli a otevřeli srdce.

PS: Fotoreportáž dodáme v době dohledné.