Já se toho cella bojím
(koncert v plzeňském klubu Rádia Samson, 14. prosince 2010)
Hlavní dobrá zpráva zní, že jsme se vrátili živí, zdraví a to včetně auta. Hraní v plzeňském Klubu rádia Samson bylo osobité v několika směrech, ovšem všechny předčil sníh. Leč popořadě.
Poprvé jsme ozkoušeli zavazadlový prostor Seatu s kontrabasem a uff: vejde se tam a my s ním. Nákup nového kapelního vozítka se tím pádem povedl. Štreka do města Prazdroje ubíhala docela v poklidu. Jediný drobný zádrhel se vyjevil před Nepomukem, kdy jsme mnoho desítek kilometrů hledali pumpu a marně. V okrese Plzeň — jih asi není motorismus ještě příliš rozšířen, pročež tam čerpací stanice staví jen nahodile. Díky navigaci Peťuly, která v Plzni prožila několik let, jsme na první pokus spolehlivě nalezli divadlo i parkovací místo. Sněžná mračna sice nevěstila nic dobrého, ale příliš jsme nad nimi raději nedumali a nanosili nádobíčko do klubu, kde nás z amplionu přivítal Babi Waněk.
Především nás tam ale čekala Tomova rodinka a s ní kuře, které prázdným folkařským žaludkům přivodilo dojmy velmi omamné. Trávíce měli jsme se ke zvučení, ale mistr zvuku stál za barem a nepospíchal, tak jsme se přizpůsobili. Při zvukovce se však bohužel on příliš nepřizpůsobil našemu violoncellu. Ačkoli po dlouhých letech Peťa konečně vlastní luxusní snímač i s předzesilovačem, pan zvukař se s ním nějak nedokázal skamarádit. Nu, doufali jsme, že při koncertě to vychytá, a těšili se.
Zprvu se zdálo, že jen těsně nebudeme hrát přesilovku, ale díky Tomově rodinnému fanklubu a také díky Jirkově účinné propagaci po správných komunikačních kanálech s dobře vybranou cílovou skupinou se zadařilo, protože nakonec se příchodem Jirkových kamarádů z AIESEC počet díváků v sále zdvojnásobil. Však ouha: první Historka a v závěrečné strofě, kde cello vyrábí jakési mrumlání, postihl mistra zvuku asi mikrospánek, a slyšeli jsme jenom cello. Poté jsme ho naopak neslyšeli skoro vůbec, ale když jsme se ptali proč, dostali jsme nekompromisní odpověď: Já se toho cella bojím. Večer rozdělený do dvou půlí jsme, řečeno fotbalovým hantecem, první poločas zplichtili a ve druhém pak nastříleli několik gólů. Díky našim milým se hrálo dobře, energii nám vraceli, a tak jsme z pódia odcházeli s úsměvem a docela nabiti.
Po delší rozlučce vyrazili jsme k vozidlu, které si mezitím ovšem opatřilo slušivý sněhový čepec. A to mokré bilé svinstvo padalo fest a nehodlalo ustat. Zpáteční, původně dvouhodinová trasa, se tak protáhla téměř na čtyři hoďky, neb někdy jsme silnici poznali jen podle toho, když jsme správně vydedukovali, že větší závěj je pangejt a ta menší bude asi vozovka. Pluhy a sypače jsme v kraji plzeňském potkali pouze dva, oba pro jistotu v protisměru. Jízda hlavním tahem byla ovšem malina proti tomu, když jsme u Vodňan odbočili směr Týn nad Vltavou, kam jsme vezli Peťulu. Na těchto okrskách se silnice definitivně ztratila, a tak jsme rychlostí mezi 20 a 30 km/h velmi zvolna postupovali vpřed a několikrát málem pozdravili okolní pole. Abychom nepochybovali, že Murphyho zákony fungují, v Týně jsme potkali 3, slovy tři sypače za sebou, v malé, zapadlé a slepé! uličce…
Když jsme tedy po druhé hodině ranní dorazili všichni vcelku do Budějovic, velmi se nám ulevilo. Inu, byl to na naše poměry večer poněkud bizarní, ale děkujeme Samsonovi, Petru Hubaczovi, oběma fanklubům a hlavně svatému Petrovi a slibujeme, že na Plzeň rozhodně nezanevřeme. Jak praví klasik: zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je silný.
