Když si dvě blondýnky dají couru
(Dačice, 22. července 2017)
Na Letní košt v Dačicích budeme vzpomínat z mnoha příčin. Začalo to nástupem Peti do vozu, kdy si nešlo nevšimnout jejích bot s úchvatnými podpatky, čímž si okamžitě zjednala respekt. Po cestě sice při pohledu na zataženou oblohu prorokovala, že jedeme do Mordoru, na dačický rynek však kupodivu během těch hodin, které jsme tam strávili, nespadla ani kapka. Na místě jsme byli zodpovědně s předstihem, pročež po nezbytném doplnění kapalin v dusném odpoledni jsme se odebrali zlehka zazkoušet. Peťa nám při zkoušce dělala kritika, šlo jí to dobře.
Ve volné kapelní soutěži o nejlepší pivo hbitě zvítězila Coura z Českého Rudolce, kterou si v jeden okamžik daly Zuzka i Peťa. Tvářily se, že jim jde Coura (pšeničná, svrchně kvašená jedenáctka) k duhu. Naladili jsme se na roli souboru, jemuž dělá předkapelu předkapela Chinaski, řízná rocková formace Like-it. Chlapci sice produkci krapet protáhli a na konci se ještě dlouze fotili s fanynkami (ne, samozřejmě jsme nezáviděli!), ale přesto jsme se na pódium 4x4 metry vměstnali jen s drobným zpožděním. To se nedrobně zvětšilo, protože bylo nutno překonat nečekané zvukové zádrhele. Tak jsme prostě hráli rychleji:) A protože hlediště se v očekávání baviče Ivo Šmoldase zaplnilo, potlesk sílil. Jedna dáma si s námi zpívala Historku, mnozí Song lodního kuchaře a zanechali jsme v Dačicích i nějaké to CD.
Trojice neřidičů následně pokračovala v pivním koštu, solidní ohlas měl i Gajdoš z Biskupic na Třebíčsku, jehož višňové provedení jsme naložili do kapelního povozu. Stihli jsme se naráz přivítat i rozloučit s milou paní pořadatelkou, která byla jen dosti nešťastná, že jí noc před akcí odřekl hlavní dodavatel jídla a pití. Proto se nedala na koštu sehnat žádná káva, což ale Zuzka operativně napravila návštěvou přilehlé kavárny, odkud donesla dosti kofeinu pro všechny kávylačné.
Po cestě do BU se Michal převtělil a k nerozeznání podobnou intonací i hlasem předčítal povídky Šimka a Grossmanna. A jelikož večer si teprve lehal do noci, přišla chuť zkusit, co ty dráty v krku vydrží. Doprovázeni višňovým Gajdošem zamířili jsme v Budějcích na Sokolský ostrov (jen zodpovědná Zuzka šla domů) a děly se věci.
Nejdřív jsme partičce teenagerů způsobili životní zážitek, když jsme se nechali překecat a procítěně jim na přání zahráli Stánky včetně úvodního vícehlasu. Jeden z nich nám za to chtěl dát 200 Kč, ale vysvětlili jsme mu, že někdy stačí jen Děkuju. Krátce poté jsme slečně v děrovaných punčochách nejspíš pomohli od velké chandry, když jsme ji nechali na kytaru zahrát Otevřenou zlomeninu srdečního svalu od Wanastowek. Odcházela s neskonale lepší náladou, než s jakou v okovaných botách přišla. Vrcholem pak bylo, když za námi z protějšího břehu doplaval mladý muž a ocenil, jak pěkně nám zní na kytaře flažolety (vyřizujeme do Lubů, chlapci z VKV).
A protože to byla noc, kdy se nechce domů a ještě nedozněly všechny písně, doprovodili jsme Peťu kolem jedné ranní domů a pánská dvojice si dopřála after hraní. Michal cestou kolem jistého podniku na náměstí trefně prohodil, že mu klub svým rejem připomíná přímořské letovisko. Sokolák již ale ztichl, a tak se střídavě hrálo a klábosilo. Noc jsme završili písní od Hoboes a po 3. hodině ranní jsme se vypravili k domovům (Michal pár hodin poté zpátky na tábor, kde dělá vedoucího).
Kdybychom měli poznání, jehož jsme toho dne došli, shrnout do tří bodů, tak možná takto:
1. Coury mohou mít i své kladné stránky.
2. Zvučit kytaru, když do diboxu není zapojen kabel, nemá cenu.
3. Tak málo, málo je lásky.
