Kočár, míchaná vajíčka a dvě lahve s N
(Mohelnický dostavník, 31. srpen – 1. září 2019)
Když kapelník dostal ještě v BU pokutu, říkal si jako Meg Ryanová v Samotáři ze Seattlu: To je znamení. Když nás kočár se dvěma koníky vezl k hlavní scéně, dojala se i nejdrsnější členka kapely. Meziročně jsme v Mohelnici pili mnohem méně, zvali na Napoloeona a šetřili smutkům na kabát.
Když kapelník o pár hodin později v Litovli opouštěl navštívené kamarády Dana s Terkou a jejich miminkem, loučil se předčasně. Je to holt stárnoucí chlápek, zapomněl, že čipovou kartu na spaní v mohelnické sokolovně měl vyzvednout do sedmi… a kapela tak nečekaně sháněla nocleh. Přestože ráno odjížděli Dan a spol. na dovolenou, slitovali se a poskytli svůj statek hudebníkům. Ti se chovali slušně a kdo říká, že Karel s Václavem závodně chrápali, bohapustě lže. Ta šláftruňková slivovice je v tom nevinně!
Když si basák/gurmán přivstal a všem připravil luxusní míchaná vejce, byla to na terase snídaně šampionů. Ego nám dopoledne polechtal neznámý příznivec, když řekl, že si koupí další CD, že jarní koncert v Olomouci byl od srdce a básnil o nás dlouze. Pýcha předchází…, a tak tím víc jsme zkoušeli u chatiček a přiblble se culili, když nám při tom lidé tleskali. Po poledni se v Mohelnici zjevili nečekaně naši budějovičtí ultras a nám padaly čelisti. Hodina H nastala ve 14:00. Všech pět plus tři potomci jsme se namačkali do kočáru a pár minut se cítili jako císařpán. Když na vás mává plná louka lidí a dostavník s kočím veze k pódiu, je to prostě dojemné.
Jin a jang. Hraní na hlavní scéně skončilo skoro dřív než začalo. Místo plánovaných 11 písní jen šest, protože prý kapela před námi přetáhla. Písničku Mohelnická, která měla symbolicky zaznít právě zde, protože vypráví o našich loňských dostavnických emocích, jsme zahrát nestihli. Tož: aspoň ty dvě lahve s Napoleonem jsme do publika poslali, aby to pozvání na skleničku s N. bylo opravdové. A klíče od chatky, kde jsme měli spát, se nakonec našly, tak houby zle.
Když jsme zklamání spláchli dílem koupačkou, dílem zapili, dopřáli jsme si parádní koncert Marien na Duhové scéně. Pánská sekce se pak vrhla do víru sejšnů. Zapojili jsme se nejdřív do jednoho trampského, kde padla i věta: „Váš přítel je fajn, ale má jednu chybu – je to hudebník.“ Nakonec jsme rozjeli vlastní mejdan u kiosku, kde se loni rozmilovávala srdce. S violoncellem přisedl Bárny, objevil se i Tomáš Hrubý a hrálo se vše od Kapitána Kida přes Redla až po Marcela Kříže. Našim ultras jsme k tanci věnovali Večer křupavých srdíček, Ely si přišla zazpívat Písek. Zjevil se i kytarista, který loni hrál Zase střílejí do lidí, a sáhl nám do vzpomínek. Kolem páté ranní jsme dopili, všechny zbytkové city vykřičeli v písničce Františka Stralczynského Poslední metro a lehce nejistým krokem šli hledat chatku a stany.
Když v neděli po poledni Robert Křesťan zpíval Pojďme se napít, ať nám mají z čeho slzy týct, poslechli jsme druhou část. Jak zpívá Anna K.: Někdy se mi zdá, slzy jsou dobrý. Někteří z nás mají mohelnickou pásku na ruce ještě teď v listopadu… Prožili jsme toho v Mohelnici opravdu hodně, děkujeme Aligátorovi, že jsme mohli… a pokutu zaplatí kapelník příště zase rád.
