Slunce nám mávalo, když jsme v pátek 20. května z Dukelské odrazili na naše májové miniturné. Vše potřebné naskládal ladně do kufru manažer úložního prostoru Jiřík, a protože budějovické centrum je při pátku tradičně ucpané podobně jako Jižní spojka, vedl nás skrze Mladé, Suché Vrbné a podobně odlehlé čtvrti směr Třeboň. Dovedl. Jízda nemohla jinak než pokojně ubíhat. Ovšem ani o zábavu nebyla nouze, jak už to při tak dlouhých cestách bývá. Postaral se o to Jirkův dárek pro Vaška, voňavý stromeček do auta. Po chvíli nebylo v autě pro vůni k dýchání a na Tomovu radu jsme stromeček vyvěsili na zrcátko, aby se trochu vyvětral a tolik nevoněl. Jirka měl vůbec křížkový den a trnul, co všechno se mu ještě nestane. Když se ještě dopoledne vypravil na kole k babičce, nedojel, protože píchnul. Kvůli tomu se zpožděním obědval, v té rychlosti rozbil skleničku. Chtěl vyluxovat střepy, ale do hadice vysavače se mu vcucnul na zemi ležící kapesník, který další vysávání znemožnil a k dovršení všeho se mu rozbily sluneční brýle.

Za konzumace odporně barevných limonád (Vašek) a Kozla (zbytek posádky kromě abstinentů) nás na D1 zastihla poněkud větší prška, která ze stromečku udělala papírovou trosku, která ovšem ani poté intenzivně vonět nepřestala. Svou daň si vybraly také dálniční panely, které cestu mění v jedno sáhodlouhé kodrcání. Někde kolem Velkého Meziříčí zazněla rána a cosi přeletělo podél předního skla směr nebesa. Naivně jsme se napřed domnívali, že snad jakýsi pták chtěl z nešťastné lásky spáchat sebevraždu. Nebyla to holubička ani pták, byla to jedna přední krytka od kapoty.

Kdesi za Brnem jsme dlouhou chvíli ve voze začali krátit hrou, v níž si jeden aktér myslí, že je čímkoli (třeba prasklou strunou), načež dá zbytku indicii, která má trochu napovědět a trochu zmást, a pak se hádá. Přebornicí se stala Peťula, když pravila, že je Tak trochu uzená a nikdo se k ní nedostane. Až někde pod Buchlovskými vrchy jsme odhalili, že se pod touto indicií skrývá Uherské Hradiště. To nás kolem půl osmé přivítalo takřka letním večerem, díky Tomově GPS jsme našli Klub kultury napoprvé. Jirka s překvapením objevil vcelku velký plakát Bonsaie, bohužel se na něm marně hledal. Stejně jako Žíža a Tom. Fotka totiž pocházela z doby, kdy duo Stupková-Toman ještě bodovalo na Dětských Portách a o Bonsaji vědělo pouze z doslechu. Zaplnili jsme šatnu, kde naše chuťové buňky potěšily chlebíčky a domácí koláčky — ostatně akce se jmenuje Hradišťský Folkoláček — a když jsme mrkli, jak to našemu předskokanovi hraje, odebrali jsme se naladit formu do kavárny.

Předskokany jsme totiž měli dva, jakéhosi písničkáře z Kobeřic a místní kapelu Hukl, takže bylo třeba počkat až do desíti večer. Čekání jsme si zpestřili manufakturní výrobou obalů na naše Demáče č.2010, kterou jsme založili v Cocktail baru Fontána. Tom v sobě objevil prodejní talent, když barmanku, udivenou naším počínáním, přesvědčil o tom, že by bylo dobré, kdyby náš Demáč zakomponovala do tamního juke-boxu. Prý se máme za dva měsíce zastavit a přijít si nás poslechnout.

Po návratu do klubu jsme se drobet rozehráli a pokračovali v čekání. Jasné bylo, že po 2,5 hodinách hudby musíme zhruba stočlenné posluchačstvo probrat, takže jsme z programu vyškrtali kromě Tvých smutných očí všechny pomalé písně. Zabralo to, navíc jsme zjistili, že za mixpultem sedí Honza Friedl, který nám zvuk pěkně vymazlil. Hráli jsme takzvaně na krev, takže někteří svá trika propotili skrznaskrz. Hrálo se nám dobře, publikum, v němž jsme rozpoznali několik známých tváří (Grizzly, Fófa ad.) občas i pískalo nadšením, takže jsme z pódia mizeli s pocity velmi příjemnými. Prostě hlavní hvězda večera naplnila očekávání:)

Nocleh nám poskytla šéfka našeho UH fanklubu Kristýnka. Zatímco mladá sekce se odebrala do hajan, Vašek s Peťou se vrhli do víru páteční noci společně s Fófou, který před pár lety také pomáhal tlačit bonsajní káru a dnes žije v rodných Kunovicích, těsně sousedících s Hradištěm. Nakonec se přidala i Kristýnka a vedly se řeči tak hlubokomyslné, jaké se zpravidla nad ránem po barech vedou.

Sobotní ráno pro nás začalo kolem sedmé hodiny. Kristýnka poskytla opulentní snídani, což navodilo všeobecně dobrou náladu, s níž jsme se poskládali do auta a nabrali směr Jihočesko. Jiřík totiž ještě hrál po poledni v Trocnově jako člen Dua Chance, tak jsme ho o ty tři písně nechtěli ochudit. Dopravní komplikace, které tím nastaly (Žíža s Tomem se ještě chtěli podívat před hraním v Táboře na svatbu), nakonec vyřešila náhoda: Jirka ostřížím zrakem zpozoroval na třeboňském kruháči auto Lenky Martinů, s níž hraje, takže jako velký pán kousek za Třeboní přesedl do jiného vozu.

Zbytek kapely provedl v Budějovicích krátkou resuscitaci organismů a v 15 hodin jsme se opět nalodili a vyhlídkovou cestou přes Týn a Sudoměřice dojeli do lesoparku Pintovka, kde jsme měli vymezenou půlhodinku na Táborském koktejlu. Energii doplnily klobásy, pivo, kofola a domácí buchty milých pořadatelek a šli jsme na pódium. Pan zvukař zaperlil, když Peťu vyzval, ať “zahraje to violo”. Cello se mu asi obecně moc nelíbí, poněvadž když jsme po první písni požádali, že bychom ho chtěli slyšet trochu víc, přidal ho tak, že se rozvazbilo jak pořádně přehulená elektrická kytara. Zvuku navzdory jsme se snažili poslat do hlediště co možná nejvíc energie, a soudě dle nadšených ohlasů a dlouhých potlesků se dařilo. Zkrátka, stejně jako den předtím v Hradišti jsme měli dojem, že je vidět, že nás hraní baví a že to baví i diváctvo. Koneckonců chválili nás po vystoupení mnozí, jeden fotograf dokonce prohlásil, že se do Žíži zamilovala i jeho manželka…

Stejně jako loni nám bylo na Pintovce fajně a pěkně, navíc svatý Petr k nám byl milostiv a pár kapek shodil jen během zvukovky. Když jsme projedli a propili všechny festivalové stravenky, nastal čas odjezdu. Peťa se ještě snažila 8 piv, co jsme dostali od pořadatelů, rozdělit pouze na 2 skupiny (pro ní a pro zbytek), ale i v nás matematika stále dřímá, a tak jsme na to brzy přišli a provedli spravedlivé dělení. Poslechli jsme ještě chvilku Sem Tam (hraje a zpívá jim to jako kdysi) a pak se již volantu jako obvykle po koncertech s konzumací alkoholu chopil Jiřík. Všeobecné veselí propuklo kousek za Veselím nad Lužnicí, kde se skoro celá kapela, kromě spícího kapelníka, při hledání hudby, která by nám aspoň trochu vyhovovala, zapojila do sejšnu na různé rádiové “hitovky”, které se, jak pěkně jednou napsal Honza Žamboch, neshodovaly s naším duševním zdravím. A sejšn také podle toho vypadal. Auto se otřásalo tvrdými rytmy dřívek a vajíčka, které jsme umně zakomponovali jak do opery, tak do rockového nářezu. Nálada vydržela až do Budějovic. Sečteno a shrnuto, těch 711 kilometrů rozhodně stálo za to. Hraní pěkná, kapelní duch utužen a pivo jako křen.

PS: Jo, ten předskokan z Hradiště se jmenuje Vlastimil Redl či tak nějak podobně. Docela dobrej, když vydrží, určitě se proslaví.

Zapsali Vašek a Jiřík