Mozart, rallye a uškrcená dcera
(Táborský koktejl + Jihočeské zpívání 22. května 2010)
Piano folk. Tento hudební směr jsme si přivlastnili pro dva koncerty, které jsme absolvovali v sobotu 22. května 2010. Byla to jednak dvě poslední hraní bez Jiříka, jenž se nám již za pár dní (doufáme) navrátí z francouzské emigrace, a jednak dvě hraní bez Peťuly. Ta totiž v den onen odjela s Pavlem Kavkou na finále písničkářského Konkursu Zahrady do Kuřimi.
A tak jsme sáhli do klanu Stupků a oslovili Terezu, jestli by si s námi coby pianistka ta dvě vystoupení nestřihla. Nebránila se. Po dvou intenzivních zkouškách a Terčině, na bonsajní poměry neskutečně precizní domácí přípravě, jsme se tedy v sobotním poledni sešli v kapelním příbytku. Žíža ještě na poslední chvíli dopekla buchtu a hurá k autu. Do felicie jsme naskládali vše včetně kontrabasu i piana a nabrali směr Tábor, kde nás v lesoparku Pintovka očekával Táborský koktejl. A s ním též Bárny, který den předtím zavolal, že by mohl. Takže premiéra i derniéra unikátní sestavy s externím cellistou a externí klavíristkou v jednom.
Po zaparkování ve stráni a okartičkování jsme s Bárnym oprášili pár písní, leč podle hesla Kdo cvičí, nástroj si ničí, jsme to nepřeháněli. Amfík byl zaplněn přiměřeně vzhledem k okolnosti, že naši hokejisté zrovna hráli o postup do finále. Po krapet delším zvučení jsme nehodlali laťku nasazenou formací Grass Road podlézti. Dle reakcí se to snad dařilo. Klavír jsme si užili notně. Například Žížinu píseň Tuuudum Terka obohatila o menuet z Malé noční hudby, v První dámě jsme si zase konečně zkusili, jaké to je hrát s „profesorkou klavíru, co tě romanticky vítá.“ Je to dost dobré. Vrcholem produkce ovšem byla závěrečná moderátorova otázka na Bárnyho: Jak se ti hraje, když vidíš, že ti v první řadě škrtí syn dceru?
Po oddrátování ještě Bárnyho ratolesti vysoutěžily stan. Prostě šikovná děcka. Okusili jsme rovněž epesní babiččiny buchty na štábu, něco klobás, piva a kofol, vyslechli Shivers a Za sluncem, naplánovali zvukový workshop, rozžehnali se s šéfem festu Faustýnem a rozjeli se zpět k Budějcům s cílem Jihočeské zpívání. Ačkoli leckde byly patrné stopy deště, nám se celkem zázračně vyhýbal. V BU jsme se ještě stavili pro repelent (známe louku u Žižkova památníku) a pokračovali ku Trocnovu. Došlo též na oblíbenou hru Co bys dělal, kdyby, díky níž jsme se tentokrát mimo jiné dozvěděli, že Terka by basu klidně vyměnila za gauč.
Do Trocnova jsme dorazili za tónů epydemyckého Canción del Mariachi a s vědomím, že máme zodpovědnou roli: festival uzavřít. Překvapilo a potěšilo nás, že namísto tradičního kamionu se tentokrát hrálo v týpí u ohně, kde to hudbě slušelo určitě lépe. Formu jsme doladili pomocí utopenců, kaťáku, masa z grilu a kávy. Pravicemi jsme si potřásli z Epy de mafií i X‑tetem a vzhledem k pokročilé době (řada na nás přišla kolem 22.30) jsme z programu vyřadili ryčné kousky a místo nich zařadili písničky, k nimž se noční obloha hodí lépe.
Protože počasí bylo bahnité a podzimní, začali jsme stylově jemnou klavírovkou Podzimní sen. A vše bylo tak trochu snové. Prima zvuk, takřka žádné chyby, publikum, ač dle vizáže dosti trampské, k našemu piano folku vnímavé. Lidé si nás i vytleskali na přídavek, aniž by je moderátor k tomuto nutil, což potěší dvojnásob. Jedno z krásných hraní, na které budeme rádi vzpomínati. I přesto, že Anička, jíž jsme věnovali 13.pátek, byla tou dobou nikoli v hledišti, jak jsme si naivně mysleli, ale někde na večeři:)
Pak už zaplál obří oheň a začal sejšn. Ze dvou partiček (bluegrass a folk&spol.) jsme se na chvíli přidali k té druhé, Nandali si s ní brouky do hlav, přiznali, že 8.den schází nám, ale to už bylo třeba dopít a namačkat se opět do vozu, neb někteří z nás hráli v neděli dopo na Bambiriádě. Podle poučky Je to sice dál, ale za to horší cesta jsme si dali krátkou rallye blátem a loukou do Ostrolovského Újezdu a pak již v poklidu, za debužírování Tofife, dojeli kolem druhé ranní domů. Zmoženi, ale s pocitem naplno prožité soboty.
PS: Nad ránem se prý v Trocnově hrály Tvý smutný oči…
Zapsal Vašek
