Z ničehož nic nám vyplynulo, že naše vystoupení pojmeme opět interaktivně a tak byl skalním kamarádům přítomným ještě před začátkem koncertu zadán úkol nelehký, řekl bych až záludný. Sestavit z písní v našem repertoáru program pro přicházející večer. Doporučuji vyzkoušet i ostatním kapelám, protože to má několik výhod. Předně si diváci za program mohou sami a tak nemohou uplatňovat nárok na vrácení vstupného. Druhotně se na pódiu užije hodně legrace, protože máte jen jeden list uprostřed souboru, na který potažmo ještě ani nevidíte díky kapelníkovým dioptriím, a tak probíhá souběžně s hraním muziky i hra na „tichou poštu“.

Hned při začátku Vašek tak dlouho avizoval originální flétnový duet, až opravdu originálně zapomněl v druhé půli nastoupit a na konci to dokonce z výrazů obličejů duetistů vypadalo tak, že se snaží jeden druhého přefouknout a mít poslední písk. Možná i právě díky tomuto začátku se na pódiu rozhostila nebezpečná pohoda a pocit příjemna, z velké části taky způsoben tak nějak domácím prostředím a naslouchavým publikem, takže se Jirka občas ke konci písně zasnil a zapomněl zpívat, Tomáš si před písní zodpovědně připravoval na svůj part smyčec, ale pak ho zapomněl použít, Vašek pro změnu chtěl napodobovat Peťulu při hardfolkové předehře ke Kamarádovi, tím že pohazoval hlavou, zapomínaje ovšem, že ve vlasovém porostu se s Peťou nemůže měřit a Živana občas odskakovala z pódia pro nějaký rytmický nástroj či flétnu a občas také našeptávala na obě strany, jaká že píseň se bude teď hrát. A tomto duchu a se skvělým zvukem jsme se nečekaně brzo prohráli ke konci naší části, ale ještě těsně před koncem jsme stačili v Dušanovi objevit člověka s minimálně platinovým srdcem, když kapelníkovi nezištně zapůjčil ladičku a Jirkovi by býval zapůjčil i svůj kapodastr, kdyby ho Jirka v poslední chvíli nenahmatal v kapse.

O přestávce, kdy jsme začali neklidně očekávat nástup Šantré, objevil se nejmenovaný kapelník v ruce s nápojem, který Jirkovi nápadně připomínal tekutinu se stroužky česneku u dna, ale po ochutnání uznal, že to bude spíše Aloe Vera. Dále došlo v pauze na navazování nových i starých kontaktů, debaty o možnostech uchovávání nejmenované „veselé rostlinky“ uvnitř golfových míčků a další podobně závažné problémy.

Po nástupu Šantré bylo vidět, že se atmosféra v sále ani na podiu nezměnila. Inka občas nahrazovala nepřítomného perkusistu hraním na barovou stoličku, ať už rukama či kymácením se, chlapci u nástrojů se při hraní „starších, odstrkovaných a neprávem opomíjených písní“ dobře bavili někdy i vytvářením nových verzí. Ince jako šansoniérce na barové stoličce při zpěvu se skleničkou vína v ruce jste věřili jako obvykle každé slovo, takže jediným důkazem její hlasové indispozice ohlašované na začátku byl kašel, kterým vyplňovala mnohé pauzy mezi písněmi. I přes toto všechno nakonec k velké radosti publika při přídavcích došlo i na Skořici, pro kterou, jak slibovala ještě před začátkem večera, zaskočí spíš vedle do krámu. Na úplný konec píseň Konce konce neměla, a tak si budeme muset na dokončení počkat na nějakém příštím koncertu.

Po všech naprosto pozitivních zážitcích jsme ještě vedle v baru stačili porozprávět, kytarová sekce obzvláště s Milanem Martínkem z Bíle nemoci, se kterým jsme probrali mnohé hudební věci při vzájemné shodě, že jsme Bonsaí zasažení asi tak podobně přibližně úplně stejně. Poté se druhá skupina odebrala zpět na jih Čech, kdy cestou kolem Soběslavi museli překonat mlhu hustou tak, že by se dala krájet (že by vedlejší efekt momentálně běžícího večerníčku?), a pak v pořádku přistáli bez ztráty kytičky u svých domovů. Avšak první skupina, vedená Jirkou a čítající stále jednoho člena, se ocitla u jedněch dobrých lidí, kteří mu poskytli nocleh na otomanu a jako bonus mu k tomu věnovali lesní pannu….

Zapsal Jirka, v Českých Budějovicích, 17. 6. 2009, 20:03