Není dôležité vstať, ale zobudiť sa
(koncert v Bechyni a na festivalu Lodenice v Piešťanech, (28. – 30. srpna 2009)
„Tomáši, víš kde je v Bechyni ta klášterní zahrada?“ „Jasně, znám to tam jak Žíža Písek,“ odvětil náš kontrabasák, když jsme v posledním srpnovém pátku vyrazili na dvojkoncert po ose ČB – Bechyně – Piešťany. Nekecal. Trefili jsme napodruhé, s pomocí domorodkyně, která ale nemliuvila česky. Naštěstí rozuměla. V městečku, které nad Lužnicí v roce 1323 založil Jan Lucemburský Tomáš kdysi prožil zřejmě vydařené kurzy, soudě dle toho, s jakou chutí líčil své tehdejší noční eskapády. Po krapet delší zvukovce jsme se odebrali do blízké krčmy, kde silami společnými stvořeno, znetvořeno a opět stvořeno bylo pořadí písní. Klášterní zahrada se mezitím pěkně zaplnila.
Hrálo se nám fajně, a když si hoši od zvuku poradili se skřítky škodiči, kteří jim lozili v kabelech, vypadalo to na idylu. V té chvíli nebe potemnělo, větve stromů se rozkývaly a svatý Petr začal obracet kbelíky vody dnem vzhůru. Našim ženám vítr navíc pěkně cuchal účesy, takže si Peťa místy připadala, jak když natáčí klip. Aby si stihli ještě zahrát Vedvou, skončili jsme dříve. Poloučili jsme se Štěpánem, dobrou duší tamního KD, a mokrou nocí nabrali směr D1. Anžto Vaškův povoz měl zrovna v péči autolékař, řídil Jiřík felicii, kterou obětavě zapůjčil jeho strýc. V táborském Tesku někdo zakoupil párky, jiní zelené čaje a Peťa s kapelníkem si labužnicky smlsli na třešňové kapse. Paní z táborské OMV nám sice nejdřív chtěla prodat dálniční známku do Rakous, ale nakonec jsme jí vysvětlili, že do Vídně fakt nejedeme.
Další zastávka, pro dálniční známku na Slovensko, následovala na pumpě v Brně. Jiřík hnal svůj koráb nocí, kilometry naskakovaly, až náhle naše dálková světla objala Bratislavu. Počet billboardů byl rekordní. Dojal nás hlavně plakát Kozla s nápisem Chuť českej dediny. Po drobném zaváhání a dvojím přeptání nás piešťanský areál Lodenice, největšího folkového festivalu pod Tatrami, přivítal před čtvrtou ranní. Pověsti o drsné ochrance nelhaly, leč produkční Radiar nás nakonec dostal dovnitř i s autem a my zasquatovali dva bungalovy. Odolnější jedinci ještě hbitě prozkoumali areál, zjistili, že se čepuje Corgoň, ale pak též odpadli do loží. Jen Peťa měla divoké sny, jelikož se k ní do nocležny hodlal vtírnout velmi podivně vyhlížející pseudotramp.
Ráno nás přivítalo deštěm, ale dramaturg Ferko, který kapelníka pozval na kafe, tvrdil, že dle družice mračna do 12 zmizí. Satelit se sekl jen o 40 minut, jen co jsme odehráli, opravdu přestalo. Z hraní na open scéně se přesto dostavily pocity euforické: folkové publikum je vskutku mokruvzdorné a skryto pod celtami a pláštěnkami nám pozorně naslouchalo a moc hezky tleskalo. Navíc mistr zvuku byl opravdu mistr. Takových profíků je na českých FCT akcích velmi, velmi pomálu. Také jsme mu za jeho dokonalou péči hromadně poděkovali. Že jsme asi nehráli tak špatně, jsme poznali dle toho, že nám v průběhu odpoledne několik lidí děkovalo za hezký zážitek:)
Mezičas do našeho večerního recitálu jsme trávili různě. Někteří si pěkně povykládali s Žofkou, jiní poctivě koštovali Corgoně. Stráníci nám záviděli kapelníka, který v cateringu obětavě obsluhoval zbytek souboru. My zase trochu záviděli Feďovi a Víťovi Troníčkovi, neb jejich řidič, na rozdíl od toho našeho, po cestě na Lodenici včas zastavil u stánku s burčákem. Pokud jde o pochutiny, mírně nás překvapilo, že v celém areálu neměli ani jedny halušky. Jinak fenoménem Lodenice je bezesporu Jan Nedvěd. Jeho písně hrály všechny sejšnující party a nejlépe o popularitě tohoto barda vypovídá to, že zatímco na hlavním pódiu vrcholil program, v jednom z pivních stanů nábožně zíralo asi 400 lidí na záznam Nedvědů ze Strahova.
Během odpoledne jsme s chutí vyposlechli Stráníky, Žofku i Žambochy a zvolna se přiblížil náš čas. Ačkoli jsme tentokrát poněkud bojovali se zvukem, snažili jsme se silou vší. Po hraní počala našimi těly lomcovat únava. Zapěli jsme si ještě pár písní a pak už většina odpadla. Čechomor, na nějž se někteří těšili, slyšeli už jen z postelí. V neděli ráno jsme dvě kytary, baskytaru, cello, bongo a baťohy opět nasoukali do feldy a na cestu nám vysvitlo slunko. Bychom trochu znalosti slovenštiny oprášili, naladili jsme místní rozhlas. A dozvěděli jsme se větu, kterou je třeba tesat: Není dôležité vstať, ale zobudiť sa. Jiřík opět vodil bravurně, jen obsluha motorestu, kde jsme na oběd spočinuli, jako by tam zůstala z časů socreálu, v němž byla budova zbudována. Žíža s Tomem poctivě dojedli párky a zřejmě jim natolik zachutnaly, že si je naplánovali i k večeři. Bez karambolu jsme po 901 kilometrech dosáhli v čase odpoledním domovských BU. S pocitem betelně prohraného, byť krapet vlhkého víkendu. Ale pro takové publikum, jaké nám v těch dvou dnech naslouchalo, promokneme rádi kdykoli zas.
PS: Dva členové kapely oslavili na tomto miniturné narozeniny. Fernetu s tonicem ovšem nebylo příliš, pročež se vše obešlo bez následků.
