(Ne)šťastná třináctka, dva Karlové a mrtvej cyklista
(Prázdniny v Telči 2016)
Tak nám poprvé v Telči pršelo. To asi proto, že na doživotní kapelní festivalové Miss jsme hráli potřinácté. Ale mezi kapkami deště nám napadalo hodně hezkých momentů. Nakonec jsme z Telče odjížděli nadvakrát…
Ke Kocouří scéně na náměstí jsme zodpovědně přijeli po 14. hodině. To ještě jemně svítilo slunce. Snažili jsme se zahnat akutní hlad v hospodě Na kopečku, kde se ovšem (což jsme nevěděli) změnil majitel, a tak tamní gulášovku opravdu nedoporučujeme. Poté, co holky bleskově omrkly stánky, přesunuli jsme se ke sklepu, abychom zazkoušeli. (Vsuvka pro pamětníky: je to TEN sklep, kde s námi v prosinci 2002 na Vánočních prázdninách hrál na kytaru zvukař Kája Dřínek). Sotva jsme vytáhli nástroje, začalo víc než krápat, tak jsme se sesedli na sklepních schodech. Nádvoříčko u sklepa má boží akustiku, což oceňovali i hosté přilehlé kavárny, kteří se nás ptali, co že jsme za kapelu a kdy budeme hrát. V polovině zkoušení dorazili basák Libor a zvukař Kája, který nás zahrnul tolika vtípky, že mikroskopické známky nervozity v tom okamžení zmizely.
Na Kocourech se před pátou podvečerní již zvučila Passage. A protože se jich do podloubí, kam se kvůli dešti přesunulo “pódium”, vměstnalo devět, gentlemansky jsme jim dali přednost, ať hrají první. Ještě jsme stihli vepsat Medvědovi věnování na CD a pak jsme dobíjeli energii na lehce zmoklé zahrádce pizzerie. Někdo si dal těstoviny, někdo lívance, svedl se souboj o jednu colu (vyhráli Kája i Vašek) a blížil se čas, kdy podloubí opanuje náš violoncellový pure folk.
Mikroskopická nervozita se vrátila, když si do hlediště stoupl Karel Stralczynský, bratr Františka, jenž se na nás přijel podívat. Karel Stralczynský je mj. violoncellista z České filharmonie, což — pokud jde o nervozitu — ocenila hlavně Peťa. Druhý Karel nám mezitím připravil zvuk v podloubí, načež celý koncert i krásně nazvučil, pročež stálý kocouří zvukař Míra Hron mohl na pivo. Dali jsme si ještě hlt medoviny (děkujeme sponzorovi z Dražíče) a už to začalo: Drží se pod paží, domů se vedou…
Hned několikrát se dojal sám kapelník, třeba když v publiku zmerčil kamaráda, který chodil na Bonsai ještě blahé paměti v Menze Jihočeské univerzity (to měl ještě kapelník vlasy). Diváci krytí deštníky tleskali krásně, Karel Stralczynský se usmíval, Liborova basa valila, cello barvilo, oba zpěváci do toho šli naplno. Končili jsme Songem lodního kuchaře, který si s námi dost diváků brouklo.
Po koncertě nám pořadatel Colombo daroval keramické telčské domečky, Helča prodala několik našich CD a čekalo nás další milé překvapení: Karel Stralczynský zavelel, že jdeme na večeři. Byla to nejhezčí kapelní večeře na Prázdninách v Telči, jakou jsme zažili. Historky o Františkovi S. střídaly vtípky zvukaře Káji, to vše proloženo pstruhem, několika druhy mas, kuskusem a štrúdlem.
Potom padla noc. Míša odjela dom, zbytek souboru šel bydlet. Kapelník, který dosud jako jediný nepožil, odkormidloval oba hudební koráby k intru. Smyčcová sekce dala přednost duchnám, a tak šli reprezentovat do noční Telče jen Koblencovi. V hospodě U Marušky se přidali k jamu, jemuž vládla Passage. Hrálo se dlouho, i perly jako Daniela od skupiny Lipo. Končilo se dvojicí Dětský šaty a Slunečný hrob. Zástupce Bonsaie dělal souboru čest, a tak mu za odměnu přistál na stole panák stejně jako ostatním hráčům. Když Maruška zavřela, pokračoval kapelník ještě chvíli v podloubí, marně čekaje, že přijde s violoncellem Bárny, jak slíbil. Když se potkali druhý den kolem 14. hodiny, Bárny usměvavě oznamoval, že právě posnídal:)
V sobotu ráno se Libor vypravil zpět do Prahy. Zbylá trojice V, P a H si dala dlouhou kávu na náměstí. Pak se dámská sekce odebrala na dlouhou pouť kolem stánků. Výsledek: jeden proutěný košík, jedny náušnice, jeden přívěšek. Kolem 13. hodiny jsme naložili Seat a podnikli krátkovýlet k rozhledně Oslednice. Zdolali jsme ji všichni tři (někdo se, pravda, hodně usilovně držel zábradlí), spočinuli na tamních balvanech a chtěli odjet z Telče. Marně. Projevila se totiž známá telčská přitažlivost (Vašek jednou z Telče odjížděl načtyřikrát): přihlásil se hlad, takže jsme se vrátili zpátky a pod bránou zakoupili gyros. Zatímco my jedli, Míša si kdesi v lesích za Dražíčí hrála s tátou na dřevorubce. Zájemci o nařezání dříví nechť píší na kapelní mail.
Napodruhé jsme z Telče, ač neradi, odjeli. Ještě přišlo ale jedno drama. Po cestě na Landštejn málem spáchal o kapelní vůz sebevraždu cyklista: jel z kopce, za Slavonicemi si v plné rychlosti pořizoval selfie a našeho Seata asi přehlédl. Uhnul na poslední chvíli. Přežil bez šrámu (ten cyklista). Naše nervové soustavy ale slušně pocuchal, tak jsme se stavili na Landštejně a zklidnili se kávou, kofolou a malým pivem. Poslední zastávku jsme naplánovali ve vsi Klášter, známé mj. tím, že zde Ulrychovci točili klip k písni Nechoď do kláštera. Peťa nám ukázala památný strom, kde žijí skřítci, a výlet končil.
Telči a Medvěde, děkujeme. Takhle si malujeme léto. Jen svatý Petr by příště mohl šetřit vodou, bo je každý rok dražší, že jo.
