Václav Koblenc
kytara, flétna, harmonika, zpěv
Pochází z drsného severu, plicní sklípky mu už coby malému roběti ničila Spolchemie a Setuza v Ústí nad Labem. Od dob, kdy halekal jako vysokoškolák po kolejních kuchyňkách, mu značně ubylo vlasového porostu a přibylo dioptrií. S muzikou začínal v LŠU na flétnu, posléze na klarinet, epizodně se tahal s cellem, v šesté třídě ZŠ definitivně propadl folku a spol. Pod záminkou, že hraje na harmoniku a flétnu, se vetřel do třídní skupiny Vlčáci, tehdy idolu srdcí spolužaček (bohužel, všechny ty, co za to stály, sbalil kapelní gigolo David Pešek). Ten mu na gymnáziu dal základy na kytaru, přičemž budoucí pan kapelník prožíval příšerná muka, poněvadž se mu nedařilo v songu Chodím po Broadwayi přehodit prsty z akordu D dur na G dur. Časem to jakž takž zvládl, zocelil se na četných vandrech a festivalech a v roce 1998 zakládá se Zuzkou Bonsai č.3.
Rád, ale málo, čte, rád, ale málo, jezdí na vodu. Je zbrklej, což už mu říkala třídní na základce, trochu cholerickej, nedůslednej, poslední dobou (nejen) hrozně línej. Rád leží, poslouchá muziku a přemýšlí o životě. Disponuje 120 banánovými krabicemi s knihami (Dědictví aneb Kur…), má jednoho plyšového pantera, tři kytary, čtyři reprobedny a hafo ztracených iluzí. Podivuhodná kombinace romantika s cynikem.
Dobře a velmi dobře, alespoň podle známek u státnic, vládne francouzštinou a němčinou. Má rád Jarret, Damiena Rice, Mňágu, Marien, blues, špenátovou pizzu, limonády ZON, ohně u vodojemu a platonicky miluje několik folkových zpěvaček.
