O kočce v baťohu, jedné křižovatce a žluté felicii
(festival 1. Hradišťský Folkoláček, 20. — 21. června 2009)
Žiju, abych jedl. Tímto heslem se řídí náš kontrabasista Tom, takže když zjistil, že při výjezdu do Uherského Hradiště na celé dva dny opustí domovskou kuchyň, jal se konati. Že prý napeče pár placek na cestu do auta. Za asistence Živany se v sobotním dopoledni rozlinula místností lákavá vůně. Výsledek? Pár placek zdatný kuchtící pár vyskládal do výšky přikrčeného batolete, takže jsme nakonec na Moravu vezli vrchovatě zaplněný hrnec, o toastech nemluvě. Jak pravil Tom, když nic jiného, aspoň vám navařím.
Protože jeho nástroj dovezl do Kristýnčina domu v Hradišti Petr Stupka, zaplnili jsme felicii sotva ze dvou třetin. Přílišně jsme při sobotě nechvátali, brněnský sraz s Peťulou jsme měli až v půl sedmé večer. Jiřík dopředu sliboval, že vymyslí zábavnou hru pro zhýralé folkaře a tak i učinil. Šlo v ní o to, kdo jako první zmerčí zadaný předmět, osobu či stavbu. Tom se nás snažil marně přesvědčit, že viděl hrad, nejvíc však zabodovala Peťa větami: „Hele, hrad! Teď zrovna zmizel.“ Zatímco koně, rybu a železniční zastávku vysoutěžili neřídící hudebníci hbitě, dva úkoly odolaly. Cyklistky v bílých kraťasech a žluté felicie jsou na silnicích vlastí českých naprosto vyprodaným artiklem.Další hrou s názvem Co bys dělal, kdyby… přispěla Žíža. Inspiraci má zcela jistě v hlubinné psychologii. Dozvěděli jsme se například, že kdyby měla Peťa v batohu kočku, Žíža by ji vyhodila. Ten její nevinný kukuč mate, že?
V Pelhřimově jsme ještě z nostalgie po kolejních turnajích Lachout zakoupili čtyři Poutníky, o nichž jeden místní tvrdil, že je to pivo s opiátem. Pravdou je, že na palubě, rozkodrcané bytelnými panely D1, se rozhostilo nebezpečné veselí. V bujaré náladě jsme zaparkovali na brněnském autobusáku, a protože do Petina příjezdu scházela ještě hodina, zahájili jsme rychlopouť po přilehlých památkách (poté, co jsme zavrhli variantu pouti po přilehlých putykách). Jiřík byl vybrán jako jediná osoba schopná zodpovědně nosit cello a šlo se.
Kapelník se marně snažil sehnat den staré Hospodářské noviny, čímž dlouho obveseloval zbytek posádky. Poté, co Tom zamilovaně několik minut hleděl na červený sporťák, jsme zakoupili zmrzlinu a jali se hledat stopy z minula. Pokochali jsme se Starou radnicí, kde hrávají každé léto Mošny, a uznale zkoukli zavěšeného krokodýla, který má podle místních legend na svědomí těžké zločiny. Lehce kritickým okem jsme zhlédli dosti nazdobený interiér jednoho z kostelů, který zasvěceně zhodnotila estétka Žíža.
Snad na každém rohu pánská neabstinentská dvojice T+V radostně vykřikovala Hele, Budvar/Gambrinus, až jsme došli na další náměstí. Nachomýtli jsme se k poměrně akční scéně, kde několik policistů pravděpodobně zatýkalo místního Kmotra. Než jsme vše stačili dostatečně prozkoumat, zmizel nám Tom, sběratel turistických známek, do infocentra. A za chvíli nadšeně telefonoval, že se tam hraje. Nekecal. Pár kavárenským hostům se snažili vštípit jazzové postupy kytarista a basista, který ovšem místo nástroje třímal jakési čtyřstrunné prkno. Hráli pěkně, takže jsme jim zatleskali, což je zjevně rozhodilo.
Po lehce dramatickém telefonátu, kdy kapelníka málem zajel onen červený sporťák, jsme se pak nakonec zdárně sešli s Peťou. Sotva se zjevila, vyhubovala Jiříkovi, jak že to nosí cello a okamžitě ho nahodila na své rameno. Ve voze pak zbytek osádky bavila popisem toho, jak jí její zaměstnavatel pozval na výlet s upozorněním, že si nemá zapomenout ZTP průkazku. To už jsme se přiblížili Vyškovu, přes který měla vést objížďka, kapelníkem důkladně vygooglená. Jenže. Na zásadní světelné křižovatce prohlásil, že „to cítí doleva“. Po pěti minutách jsme naprosto zbloudili. Přeptali jsme se domorodce a za chvíli byli na křižovatce podruhé. Tentokrát to řidič „cítil vpravo“. Výsledek stejný. Další dotázaný domorodec se zeptal, odkud jedeme, načež ho kapelník uzemnil odpovědí Odtamtud. Přesto se nám napotřetí povedlo křižovatku projet rovně a v Nesovicích odbočit doleva směr UH a nikoli doprava směr závora přes silnici.
Těsně po osmé večerní kapelník na druhý pokus (na první dojel k řece Moravě) zaparkoval na náměstí před Kristýnčiným domovem. Přivítala nás gulášem, který hbitě servíroval Šedák, Tom si ještě objednal rybu, nakonec ji však vyměnil za víno. Zvolna jsme se chopili nástrojů a hráli zprvu podle Vaškova Jukeboxu. Dva body stojí za zmínku: Jiřík něžně zazpíval Nohavicův Fotbal a Žíža jen tak mimochodem zahrála šantroidní Skořici a zázvor, čímž ohromila hlavně kapelníka. Nástroje jsme pak nad půlnocí vyměnili za kolty, nože, pušky na bizony, houfnice a několikrát se povraždili v karetní hře BANG! Rekordně rychlou smrt absolvoval kapelník, proti němuž stálo sedm banditů, což nečekal. Noc však postupně přepadávala k ránu, stejně jako my do postelí, i když nejdrsnější bangisté zalehli až po půl šesté.
Po nedělní opulentní snídani včetně Majkou napečeného chleba nás Kristýnka a spol. vytáhli na naučnou vycházku po městě. Pozorně jsme prohlédli nejstarší dům v Hradišti, kde Kristýnka coby mladistvá vandalka pěkně řádila. Peťa nám rozluštila pár hebrejských slov na synagoze a u Moravy jsme fascinovaně hleděli na čápa, kterému jsme byli úplně šumák a jehož přílet kdosi hlasitě oznámil výkřikem Ty vole, vorel! Pokochali jsme se fotkami v galerii Myší díra, ale to už se blížil čas našeho výstupu na festivalu Hradišťský folkoláček. Krátce jsme zazkoušeli, kapelník se definitivně rozhodl, že Klíny zahraje s metronomem, rychle jsme se naládovali epesní polévkou a šli zvučit na nádvoří Reduty.
Jako první nás omráčila šatna, zrcadlo inclusive. Mistři zvuku byli opravdu mistři, takže si poradili i s tím, že Tom opomněl pro samé placky snímač a splnili všechna naše přání, což se stává vskutku zřídka. K již tak příjemné náladě přispěly domácí koláčky od milé paní pořadatelky Ley a pamětník, který na Bonsai chodil za studentských let v Praze. Náš hradišťský fanklub dorazil v překvapivě početném počtu, takže zaplnil téměř celou jednu řadu. A k naší velké radosti o sobě dával pořádně vědět.
Navíc, jak se ukázalo, pamětníků bylo na nádvoří povícero, takže jsme měli voice band v Gigolovi, Jemných polohách i Horoskopu. Dokonce i premiéra Klínů se zadařila nad očekávání, jen malému Jindrovi se nelíbilo Ponrepo, což nám dal hlasitě najevo:) Bylo moc fajné vidět, že Františkovy písničky stejně silně zasáhnou pamětníky i nepamětníky. Bylo moc fajné podívat se do jakýchkoli očí a zjistit, že s námi plují na stejné vlně. Bylo moc fajné vidět, že je spokojen i Žďuch, který na nás přišel v jednom týdnu dvakrát. A když vám jednu z písní na závěr odbije zvon z věže… Byl to prostě koncert, po kterém muzikant ví, že jeho pinožení po hmatníku a hodiny nad metronomem mají smysl.
Když jsme po půl šesté dohráli, museli jsme rychle balit. Stihli jsme ještě nafasovat bábovku a rybu, děvčata se dojala nad krásnými kyticemi, jimiž nás fanklub obdařil, zalomili jsme palce a tradá. Zatímco posádka ve složení Tom, Živana a kontrabas drandila hbitě do Budějovic přes Pelhřimov, zbylá trojice se rozhodla, že vyzkouší novou cestu po trase Hradiště — Brno — Praha — Plzeň. Kupodivu byla krapet delší, zato jsme ale na pumpě za Třebíčí potkali hejno blatenských mažoretek. Byly drsný.
V Praze jsme zakufrovali jen jednou, takže před 23. hodinou jsme Peťu vyložili u plzeňského hospice. Závěr cesty Vaškovi s Jiříkem zpříjemnili Hoboes a záludné mlhy. Naštěstí ve chvíli, kdy jsme minuli ceduli Jihočeský kraj, mlhy zmizely. Když jsme zaparkovali před Emou Destinnovou, ukazoval tachometr 861 kilometrů. A my věděli, že za takovým publikem je najedeme kdykoli znova a moc rádi.
PS: Basová posádka potkala žlutou felicii na 108. kilometru.
