Plaváček, broskve a kontrabasák
(Prázdniny v Telči 2019)
Autem zavoněla cibulka. Některé tradice je dobré pěstovat, a tak nás Vločka při nalodění překvapil s krabičkou svých luxusních zelňáků. A stejně, jako když jsme s ním jeli na první festival na jaře 2017, jal se předčítat i z povídek Šimka a Grossmanna. Měli by ho angažovat do Všechnopárty.
Telčské náměstí nás přivítalo podmračeně. My se s naší doživotní festivalovou miss přivítali limonádou zonkou i van goghovým uchem (káva s absintem v potřebném poměru). Od stánků na levnou krásu na nás mávali ultras, lehce jsme se rozehráli, draftovali kamaráda Vlastu, aby nám písničku o Emě dokořenil s ukulele. Vše běželo parádně srpnově až do chvíle, kdy jsme dozvučili… a přišla brutální průtrž. Během pěti minut nám po pódiu plavaly playlisty, kabely i krabičky ke kytarám. Plaváček hadr.
Nejlepší věci jsou často ty neplánované. Pěkně postaru, bez drátů, akusticky, jsme se poskládali do průchodu na štáb. Odkudsi se zjevil Medvěd, nejvíc promoklým rozdal suchá festivalová trička, diváci se našťouchali před nás, že skoro nešlo projít… A kde se vzal, tu se vzal, interesantně prošedivělý kontrabasista, jestli si s námi může zahrát. Hraje s námi dodnes. Publikum jsme měli doslova na dotek, zpívalo parádně. „Krásný koncert,“ pravil Ježíšek, který nás pamatuje ještě z hraní v Menze JU. Prostě jedno z nejsilnějších hraní v Telči. Zřejmě nám chtěl folkový Pan Bů tím deštěm dopřát Zážitek.
Spacáky a spol. jsme rozložili po sokolovně, kde ráno vznikly i záškodnické fotografie spících mátoh, na které je uvalené embargo. Někteří zašli na zámecké nádvoří, dojmout se při Agnes od Epydemye. Prohranou noc jsme načali ve sklepení pizzerie, kytarová sekce pokračovala do kuropění v podloubí. Porůznu se nabalovali podobní hudbychtivci, s nimiž jsme se dělili o písně i destiláty. Nad ránem si pak pánové navzájem hráli takové ty zásadní písně srdcerváče jako plavovlasou Ingrid z bordelu Eden.
Michal pro sichr nešel spát a připojil se k Jirkovi T., který dopoledne převzal mejdanové žezlo. Rozjeli to na hrázi rybníka, na lavičce vedle stromu, pod kterým jsme měli v roce 1999 první telčské nocturno. Zásobeni broskvemi a obklopeni ženami, valili to od Hoboes k Marien. Někteří se pak rozjeli na Slovensko, jiní do Jihočeska. Telč má ale silné dostředivé síly, a tak část kapely po pár dnech zase seděla u Štěpnického rybníka a čekala, až Jarreti rozervou srdce při Nebudeme – budeme. Rozervali.
Telč nám toho do životů dala mnoho. Pár lásek, hektolitry veselé melancholie i hlášku „Hele, trampi, vole, tady spěj malý děti.“ Tentokrát nám darovala basáka. Hynku, Zachariáši, Medvěde, děkujeme!
