Anžto leží Velenice na hranicích naší vlasti a koncert se konal v pátek, vzali jsme v úvahu všechny případné atmosférické jevy města před víkendem (naštvaní řidiči, tradiční bouračka, kolony o délce letištních ranvejí…) a jednoduše chtěli vyrazit už ve čtyři z parkoviště od Sportovní haly. Neštěstí nechodí po horách, ale jezdí autem po Českých Budějovicích. Onoho odpoledne vyrazili nejspíš „o něco dřív“ úplně všichni. Staré přísloví říká, že jedna cellistka v autě změní další čtyři lidské životy. Ostatně nejvíce z nás to pocítil kapelník coby ředitel vozu a neznámý pražský řidič. Onen Pražák nám v jízdním pruhu za viaduktem předvedl brilantní „myšku“ a na poslední chvíli se nacpal do zmenšující se vzdálenosti mezi námi a vozem vpředu. Peťa nelenila a zavelela pevným hlasem: „Vytroubit!“, pročež kapelník nelenil a opřel se dlaní do volantového tlačítka s piktogramem klaksonu. Následující výjev nás utvrdil v tom, že pátek je v Budějovicích opravdu zvláštním dnem. Myškující Pražák vystoupil z auta. Nám trochu zatrnulo, basákovi se zatnul sval v očekávání blížících se argumentů ze strany vytroubeného Peťa se pobaveně usmála. Zbytek osazenstva zatajil dech v očekávání blížícího se průšvihu. Pražský řidič kráčel sveřepě k našemu vozidlu, Vašek stáhl s mírně strnulým výrazem v očích okénko a onen řidič…se Vaškovi přišel omluvit!