Špekáčky, král Miroslav a starostova dcera
(festival Tučínský špekáček, 12. květen 2018)
Je dobré se občas hrdě přihlásit k tomu, že jsme kotlíkáři a pečbuřti. Jsou to naše kořeny. Na Tučínský špekáček jsme se (hlavně kytaristi) těšili i díky slibovanému táboráku. A budiž řečeno hned na začátku, že poslední dvě kytary, které u tamního ohně nad ránem zněly, byly bonsajní.
Budějovickou čtveřici dovezla zodpovědně do basákova sídla v Roudné Zuzka, načež jsme se pohodlně poskládali do jeho prostorného povozu. Michal řídil skvěle, jeho bravuru při předjíždění kamionů v zúženích na D1 obdivovali všichni. S nutnou kávopauzou jsme přijeli na Hanou zavčasu, takže jsme ještě kolem altánku nad tučínským koupákem stihli krátké rozehrání. Slunce hřálo jako v srpnu, diváků požehnaně. Pamětníci časů na kolej K1 se ještě krátce přivítali s dávným kolejním parťákem Danem (jeho emotivní reakce při hře Městečko Palermo jsou legendární), někdo se posilnil klobásou a šlo se na prkna, která znamenají špekáček.
Moderátorka Blanka Prudilová publikum naladila, a přestože se zvukem jsme se moc neskamarádili, postupně jsme žasli. Diváctvo zpívalo, smálo se, tleskalo náramně, zpívalo i to, co neznalo, a mohutný aplaus po poslední písni zněl jak přílivová vlna. Rozloučili jsme se pozváním na skleničku s Napoleonem a slyšet tučínské, jak zpívají, že opilý tulák bere srdce do dlaní, byl zážitek. Tučínský špekáček získává letos divokou kartu v soutěži Nejlepší publikum roku.
Tři krásnější pětiny souboru krátce po koncertě pospíchaly domů, vše další pěkné si proto slízli kytaristi. Asi ještě nikdy se v dějinách Bonsaie nestalo, že by nás zastavovali během celého večera diváci a chválili nás (třeba: „To cello, krása…a ta vaše blondýnka, ach…“). Z těch chvalozpěvů žijeme ještě teď. A když jsme zjistili, že jeden divák přijel poté, co slyšel na Rádiu Folk písničku Jemné polohy, a koupil si rovnou tři desky… Kapelník se díky tomu všemu lehce smířil s tím, že plavky vezl zbytečně, neb v bazénu je dvacet čísel a rochní se v něm jen drobotina. Naskládali jsme věci do maringotky, která slibovala útulný nocleh, a šli do víru.
První kus večera jsme strávili hlavně s Danem, který nám mimo jiné předvedl, jak vypít panáka kofoly a tvářit se poté zcela zmaštěně. Vzpomínalo se, že bejvávaly na koleji časy, což vedlo k vytažení kytar. Mezitím jsme ještě poklábosili s Luigim, pořadatelem Okolo Třeboně, který to má do Tučína přes kopec, a po očku jsme koukali na stráň, jak se rozhořel oheň. Trochu jsme váhali, zda pojme folkáče z BU, nakonec jsme se odhodlali. Ještě po cestě nás olíbala a namotivovala jedna mladá dáma, ať že k ohni rozhodně jdeme (pochopili jsme význam úsloví „úrodná Haná“ — vítací rituály mají sympaticky vroucné). Invazi u ohně jsme zahájili Krajinou v tobě od Marien a čekali, kdy přiletí první kámen, místo toho se ozvalo: „A znáte Christianu?“
Hrálo se té noci vše možné, od rokenrolů přes Kameloty, Křesťana, Hoboes, Lipo až po Mig 21, No name, Kapitána Kida, Nezmary, Luboše Pospíšila i Redla. Děkujeme luxusnímu foukačkáři Lacovi a jeho ženě, která hrála stejně skvěle jako on, všem klukům od kytar, basy i banja. Nad ránem nás kolem ohně zůstalo tak deset to, jak se celou noc zpívalo, poslouchalo a usmívalo, to v nás zůstane na dlouho. Stejně jako jedny smutný oči jedný holky, která – aspoň to tvrdí Vločka – znala i naši písničku 13. pátek. Odcházeli jsme od ohně poslední a zatímco kapelník zkusil v maringotce chvíli spát, Vločka vybaven vařičem „kolíbkou“ na spaní rezignoval a navařil výtečnou snídani.
Po cestě na vlak do Přerova si chlapci říkali, že se díky Tučínu ocitli v zemi krále Miroslava, která oplývá zpěvem, vlídností, úsměvy a kvalitní kořalkou. Plán zní: chce to hanácké turné!
PS: A starostova dcera? No co vám budeme vyprávět…
