Z dlouhých poutí aneb 18 let ve 4735 znacích
(Reportáž ze křtu CD Z dlouhých poutí a průlet pamětí 18 lety kapely, 18. listopadu 2016)
Když 18 let hlavou proletí…tak vyplave mračno vzpomínek. První zkouška na 7. patře koleje K1, kdy jsme přesně věděli co, ale ještě trochu tápali jak, a kdy nejlépe z nás hrál na kytaru ten, který to vzal jako záskok (zdravím Petra Zejdu za Třebíč). Večery, kdy jsme s Mauglím a se zpěvačkou Zuzkou probírali záhyby taje textů Franty Stralczynského a třeba v písničce Rituál řešili, že není sladkej život jako Sladkej život. Jedno dlouhé odpoledne v podolské nemocnici a zásadní setkání s Tomášem Poláčkem. První prekoncert v televizní místnosti koleje K3, kdy nás samotné překvapilo, že kamarádi tleskají. První koncert v Menze JU, který nám zadarmo nazvučili salesiáni, dvakrát vypadla elektřina, končili jsme brutusáckou Mně je to jedno a téměř nealkoholicky to zapili na baru v Jintesu. První festival Náměšťská placka, kam jsme jeli vlakem, přespali u Honzy Zacha v Malém Beranově, stihli návštěvu jihlavské Zoo a zvukař mě tehdy namotivoval, když při zvukovce po prvním zahraném akordu zařval: “Neladí ti géčko!” Poprvé na Prázdninách v Telči pod magickým stromem, telčská láska na celý život a ranní hraní v pekárně za honorář v podobě čerstvých rohlíků a koláčů. První cellistka Milča, kterou chlapci potkali, když coby brigádníci ubytovávali prváky.
Pak se to vše již míchá. X krát zavařená Bábuška (kapelní Š 120) na trase Topolanský dvorek — Budějovice, kapelní soustředění v chajdě na Berounce, premiéra cellistky Peti v luhačovickém Ogaru, která se protáhla do rána. Fófův styl hry na bongo nazvaný klepkání + jeho bavičský potenciál, kapelou hrubě nedoceněný, netolické gastrozkoušky v péči Marušky, ženy basáka Honzy, Martinovy čaje všeliké a vždy vynikající. Pak zjevení jménem Jirka Toman, kapelní to pilíř, který se nedrolí ani poté, co přesídlil do Lucemburku. Basák Tom a jeho náramný smyčec i pivní vášeň v jistých kruzích legendární. Žíža v Solnici a prožitý úchvat z jejího hlasu, který trvá doteď, navrch její nakažlivý smích. Další vzlety a pády, potom Míša a její premiéra “Lady Black” v Otakar aréně, Libor, který napoprvé zahrál Historku tak, že čelisti padaly ve velkém.
Jako klidná, spolehlivá a energická síla po celá ta léta Peťa, jejíž violoncello čaruje a mámí. Do toho všechny kapelní lásky a rozchody, velké amfiteátry v Hrádku či Mohelnici, proti tomu čajovna v Prachaticích nebo největší cross over — dvojkoncert s dechovkou Netolička, na kterou Zuzka i Peťa nakonec trsaly jak o život. Desítky tisíc kilometrů v autech (z toho všeho jen jedna malá nehoda a jeden nedojezd za Poupaty, když Opel Kadet zrovna neměl v Havlíčkově Brodě den), stovky nadšených i vzrušených debat o všehomíru i o nejlepší předehře v Tvých smutných očích. Soustředění ve Zlámanci (skvělá pařba), soustředění v Heřmánkovicích (skvělá pařba č. 2), jihlavské katakomby, slamáky na Landštejně nebo jedna chata Klostermannem zalitá:)
To vše letí kapelníkovi hlavou, když po 18 letech stojí v Menze JU, kam se v začátcích chodilo pro povolenky za šéfkou paní Mouchovou, po koncertech se vracely na stoly ubrusy a slánky. Přetěžko to celé popsat. Jako první Historka se Zuzkou, její „ulice polední“, z níž mrazí, a pocit, že čas se vrátil o 18 let nazpět. Peťula, která doslova neslezla z pódia a drží tak nyní bonsajní rekord v počtu odehraných písní za jeden večer. Jirka v několika rolích a sestavách, přitom ve všech famózní, na sejšnu pak ještě ke všemu hudebně nejčilejší. Fófa a jeho krylovské Neutrální síly, Martinova mandolka v Pánovi. Nákaza úsměvem, když za mikrofon přišla Žíža a basy se chopil Tom, její Průvan, který člověka prostě rozseká. Křtění nové desky Z dlouhých poutí a dojatý Karel Stralczynský a potom i já (jako plnoletý mám už nárok :). Spolehlivý a přesný basák Libor, Míša, která ten den překonala všechna protivenství osudem nakladená do cesty, a závěrem velké Finále: čarokrásný dvojhlas violoncell v rukou Peti a Karla Stralczynského, Zázraky, kdy Zuzka, Žíža a Míša rozplakaly i vítr, k tomu citlivé bubnů šílení Honzy Kubeše. Jizvy, které zjihnou, a nakonec sklenička s Napoleonem a ovace vestoje, které dojaly i největší cyniky. O tom, co vše se pak dělo na mejdanu, seriozní zpravodajské agentury mlčí:)
Kdybych měl děkovat, tak to bude dlouhá řada jmen. Rozhodopádně Karlovi D. a Karlovi S., Petrovi Zipovi, do nebeského báru Františkovi s Tomášem, všem, kteří pomáhali a pomáhají naši zakrslou rostlinu zalévat, za kapelní spoluhraní a spolužití nejvíc Petě., Jirkovi T. a Zuzce. Od srdce k srdci Helče, za vše… + za báječný dort. A hlavně vám všem, kteří nás máte pořád rádi a kteří s námi zvedáte ruce do mraků.
Bonsai č.3 je plnoletá. Konečně máme řidičák, tak… na plný plyn, až za hrob a ještě dál 🙂
V.
(22. listopadu, 2016, České Budějovice)
