Kdo nezmokne, není folkař…
(Folková Růže a koncert na hradě Rožmberk, 18. července 2009)
Bylo to krásné a bylo toho dost. Pokusíme se proto třídenní párty na ose J. Hradec – Rožmberk – Novohradky shrnout co možná stručně. Setkání kytarové sekce proběhlo již (až) v pátečním odpoledni na muzejním nádvoří hradeckém, kde si prázdninující Jirka už od rána užíval zaslouženého volna se svými úhlavními přáteli. Narozdíl od Vaška, který toho rána tvrdě pracoval, aby všechny ty flákající se studenty uživil. Naše sekce se střídavě se ukrývala v podloubí před oskařím žárem a přívalovými prškami, sledovala Hluboké nedorozumění, euforicky fotila při Jananas, požírala Jirkou dovezené holandské pečivo, nadávala Mitchovi, ať pořád nefotí, vtipkovala s „doktorkou“ Lenkou, vítala se s Mauglím a vůbec tropila neplechu.
Nemluvě o tom, že tuze záviděla jedné bronzové paní, co se celou dobu produkce chladila v kašně. Večer na zámku se po blocích Epíků a Jananasů rozdělila: Vašek se před náhlou a dlouhou průtrží uchýlil do pracovny kastelána, s nímž intelektuálně hovořil, zatímco Jiřík a spol. našli útočiště v podloubí, kde se snažili sami sebe přesvědčit, že stan určitě postavili dobře a na kopečku a že do něj nemá šanci natéct. Když v nebi došly kbelíky s vodou, sešli jsme se na dece u hamerských děvčat Aničky a Petry. Ty jsme pak zatáhli na mejdan do tradiční hrací hospůdky. Jirka se ještě vydal do stanu, aby si vyměnil gumové pantofle za pořádně boty s ponožkami. Cestou k cíli však prošel několika loužemi, a když zjistil, že jeho jediné boty jsou opravdu velice mokré, přezouvání vzdal a rezignovaně strčil do kapsy aspoň ponožky do hospody. Vašek, který kolem třetí ranní odjel nazpět do BU, tam zvládl zapomenout baťoh, leč nalezl ho Mauglí a za lahev Klostermanna druhý den směnil.
Probudili jsme se do soboty plné mokrých liján. Kdosi ve stanu hned vedle štrůdlu, co víc si přát. Vašek s Peťou, kteří ještě poctivě zazkoušeli, osedlali Felicii a vydali se do boje s deštěm. Předvoj obstarali Tom a Žíža, kteří druhé posádce poctivě hlásili, že jsou v zácpách a ty že se nedají nikudy objet. Dobrých zpráv není nikdy dost. Nástroje v Hradci všichni vynosili pod deštníky, jen se vyjevilo, že pod jeden se kytara i cello naráz nevejdou. Po drobném rozehrání nastal přesun na pódium. Jeviště bylo prázdné, pršelo tak hustě, že hrstka statečných diváků se skryla do podloubí. Zvláštní pocit, když před vámi nesedí ale vůbec nikdo a jediný, kdo vás sleduje, je kašna. Souboj zvuk vs. kapela tentokrát vyhrála aparatura, leč jí navzdory jsme se snažili z plných hrdel a rukou. Pravda, když Peťa zmerčila, jak stoupá hladina vody v elektrozásuvkách, mírně znejistěla, ale statečně tomu cellila. Bylo to zkrátka promočené hraní, pročež jsme zvolili písně rytmičtější. Snad přes ty vodopády pronikly. Po koncertě jsme se rychle pozdravili s kamarády (Zdar Míro!), hbitě jsme naskládali verkcajk do vozů, od našich žen odehnali líbaníchtivé kapelníky a jim podobná folková individua a nabrali směr Rožmberk. Ovšem opět rozděleni do 3 aut. Jirka se možná věštecky rozhodl, že v Budějovicích ještě překecá nějaké kamarády, aby s ním jeli na Rožmberk, takže odjel s Mitchem a Lenkou a podařilo se jim nalákat další 2 individua.
Posádka Peťa-Vašek podlehla bohužel altruismu a naložila stopaře. Ten nejdřív prohlásil, že až uvidí šváru, zabije ho a ukopne mu hlavu. Na Petin dotaz, jestli osádce neublíží, nereagoval Přesto s ním Peťa konverzovala dál (Vašek moudře mlčel) a stopař mimo jiné dvojici, žijící 13 let v Budějovicích, obsáhle popsal, kudy z BU nejlépe na Rožmberk. Vcelku rychle získal titul Nejšílenější stopař pětiletky. Však když vůz blížil se Rožmberku, nebe zmodralo a vysvitlo slunko. I rozlila se na tvářích folkařů záře radostná. Kytarocellí duo zavzpomínalo na časy hraní v Menze JU a hbitě vytvořilo z nádvoří koncertní sál. Přestože na plakátě stálo, že Bonsai č.3 a Epy de Mye hrají 18. června místo července, začali se zvolna sjíždět známí, kamarádi i diváci, někteří nečekaní, jiní dovezení samotnou kapelou či k tomuto donucení rodinnými pouty..
Pod heslem Urob si sám jsme za pomoci Terezy zhotovili vstupenky (co kus, to opravdu originál), nádvoří se nakonec trochu zaplnilo a my spustili. Rožmberská akustika je opravdu skvostná, hradní hal skoro jako od Káji Dřínka, inu, dojmy dokonalé…Písně se hrály lehce, Jirka obratně uhýbal před Peti smyčcem a palmou v květináči, a tak nějak se koncert překulil do Epy půlky, přičemž přechod s písní Proč si říkám obstarala pro tuto příležitost specielně utvořenená formace Bonsai de Mye či Epy de Bonsai. Epy de Mye se na svoji část přestěhovala zpod podloubí pod stříšku a za svitu lucerny posílala kvanta pozitivní energie na chladem se postupně tetelící diváky. Zážitek nutno zažít, popis by to nevystihl.
Po uvedení nádvoří do původního stavu jsme se odebrali na poslední pouť, a to do Novohradských hor na hájovnu Čtveráků, kterým Živana vládne. Tam jsme od Robota dostali skvělého osvěžujícího pitiva a také několik chutných pokrmů. Nástroje jsme i přes pokročilou hodinu a několik spáčů stejně nakonec vytáhli a došlo i na písně z Dětské Porty. Ráno (spíš teda dopoledne) jsme se vydali pod vedením vedoucí na průzkum okolí, přičemž Vašek (zatím nehoubař) se snad i něčemu přiučil od nás ostatních houbařů. Poté jsme zanechali Živanu, Tomáše, Robota, Čtveráky, hájovnu a divočinu okolí ní daleko za sebou a dorazili zpět do civilizace.
