Tenkrát v Heřmánkovicích aneb Sněžka na dohled
(Mírně cenzurovaný zápis z kapelního tmelení 30. 4. – 3. 5. 2009)
Navnadil nás už „varovný“ mail od Peťuly. Slibovala přednášku o sukulentech, nabádala pro tento účel ke koupi zápisníků, hrozila fantastickými porcemi pochutin, lákala na Opata, skalní adršpašské masivy a hafíka Atose. Brali jsme to trochu jako její folklor. Dokud nám den před odjezdem na kapelní soustředění do jejích rodných Heřmánkovic neposlala fotku Atose. Obří pneumatika z čehosi mu byla dosti těsná… Přeci jen lehce na pochybách si někteří objednali věnec na náhrobek, jiní narychlo sjednali pojištění a abstinent se pro sichr hodlal hodit marod. Nakonec jsme se však u něj v pozdním odpoledni na svátek čarodějnic sešli. Pro jistotu přišli hned o zátky dva Březňáci a Jiřík, jako správný projektový manažer, nakonec do felicijního kufru vměstnal tři kytary, bongo, čtyři baťohy, dva notebooky, jedny housle, baterii chmelových lachtanů, dva fernety, tonic i jeden smyčec kontrabasový. Než padla šestá večerní, nabrali jsme směr Praha, kde jsme měli černomostecké rande s Peťou.
I zavládla radost veliká, a tak již za Táborem jsme naší cellistce zvesela hlásili: Stav: 4 prázdní lachtani, 1 mléčnej nápoj (tím se dopoval Jiřík, který cosi zuřivě datlil do noťasu). Pravda, Peťa měla trochu obavu, zda-li ji nenecháme trčet v caput regni, naštěstí ji Tomáš do telefonu svým nasládlým (od slova slad-pozn.autora) ještě více zneklidnil. Na D1 jsme škodolibě sledovali kolonu v protisměru, která začínala už někde u Chodova a shodli se, že v Praze by chtěl žít každý, teda kromě nás. Řidiče sice poněkud jímala skepse ohledně propustnosti Jižní spojky, k překvapení všech jsme ji ovšem zdolali poměrně hbitě. Záchodky Makra na Černém mostě pak dokonce rozšířily naše literární obzory o toaletní poému: V rodině jsme měli zrádce/ byla to má tchýně/ teď už hnije na zahrádce/ rostou na ní dýně. Čekání na Peťu si někteří krátili tabákem, jiní jízdou na makrovozíku. Druzí jmenovaní na tom ve finále vydělali deset korun, anžto pětka neni pro Pražáky žádnej peníz a přece nebudou ztrácet čas s vracením nákupníku do stáje… Když Peťa po chvíli bloudění dorazila a dosedla, chvíli jsme bloudili, abychom zakrátko našli správný výjezd směr Hradec Králův.
Její přítomnost ve voze se projevila jednak tím, že si řidič musel ztlumit hudbu, druhak však tím, že po zbytek cesty jej ve spojení se zbylou trojicí dvacetiletých zásobovala neskutečnými historkami, takže o mikrospánek se pokoušel několikrát marně. Setmělou dálnicí jsme hbitě dosáhli Hradce, obelstili pár kruháčů a uháněli směr Náchod-Hronov-Broumov. Při zastávce na pumpě v České Skalici někteří telefonovali, jiní zakoupili Primátora a další dělal stoj na rukou. A všichni se svorně těšili na půlnoční zelňačku paní Dvořákové. Bez zavaření jsme zvládli objížďku i semafor v Žabokrcích, beze ztrát projeli i broumovskou Black Street a před půlnocí bez újmy na laku zaparkovali při písni Holub kamarádů z Načas před heřmánkovickou haciendou.
Dary jsme zvolili správně, kaktus a fernet paní domácí potěšily. Ledva jsme vykrámovali vůz a zakrámovali chodbu i obývák, začal se plnit stůl. I přišla první z mnoha chvil našeho vrchního strávníka, Tomáše. Způsobně snědl všechno. Jen síly okusit třešňového a pepřového Opata už nikdo nenalezl. A pak to přišlo: otevřely se dveře od terasy a dovnitř se vřítilo tele maskované psem. Jen zrovna neměl náladu, takže ho Dáša (tykání s paní domácí proběhlo ještě před večeří), která ho s láskou a péčí vozí na cvičák, marně vyzývala k cirkusovým číslům. Strach z něj šel i bez nich, ovšem vše korunovala Peťa větou: Atosku, do košíčku! Psík s rozměry kredence totiž spí v proutěném monstrkoši, kam by se hravě vešel Plaváček i s krásnou princeznou, sudičkami a třemi zlatými vlasy. Běda přeběda! Na pár tónů jsme ještě vytáhli kytaru, ale pak nás sklátila únava a zelňačková slast.
Po probuzení nás uvítala opulentní snídaně, po níž, jak jistě každý uzná, nelze dělat umění. Tak nás Peťa raději sebrala a vzala na naučnou stezku po vsi. Tehdy se nás, myslím, poprvé snažila marně přesvědčit, že uvidíme Sněžku. Pak ještě asi móóóckrát. Procházka některé basisty vyčerpávala, protože některé metrové úseky vedly do kopce, a tak uvítali, že houslista pan Macháček nás v rodné chaloupce naší blondýnky přivítal Gambrinem. Při pohledu na Živanu se sice nejistě otázal: a tobě naleju co, děvenko?, ale nakonec se své oblíbené Plzně dočkala i ona. Při cestě zpátky nás zaujala cedule Broumov a kousek za ní silniční směrovka se stejným nápisem. Bylo třeba tento úkaz zvěčnit, bychom nebyli podezírání z přílišné konzumace moků.
Po náročném výletě zvícím zhruba tři kilometry jsme energii dobili na 300 procent vysokokalorickým obědem a po krátké zažívací pauze přeci jen otevřeli futrály a naladili hlasivky. V slunečném odpoledni se u zatím prázdného ohniště hrálo a tvořilo docela dobře, kytarová sekce, vybavená sluchátky, zapojila ke všeobecnému veselí i moderní techniku. Jiný, který se pokoušel zapět Toho pána, mezitím zapojil Opata. Po Průvanu jsme se postupně prostřídali u nástrojů, Tomáš prohlásil, že ten jeden motiv si stopro zapamatuje, načež za odměnu následovala svačinka v podobě fantasticky vyhlížejících a famózně chutnajících buchet. Začala se ovšem šířit panika, že zásoby piva se tenčí příliš rychle, a tak to jela kapelní sekce 28+ spasit. Po cestě nasála ještě trochu příjemného jazzrocku v broumovské klášterní zahradě, a když se vrátila, zjistila, že duo Stupková-Toman pilně pracovalo. Překvapilo ji to. Holt mládí má zelenou, nejradši má, pakáž, zelenou a rum.
Na druhou fázi zkoušení jsme se přesunuli dovnitř, jenže to už se blížil čas večerní návštěvy páně Macháčka. Zodpovědně jsme naplnili kufr lachtany, špekáčky a nástroji a směle vyšli, zatímco Dáša náklad obětavě odvezla. Na zahradě už doutnal oheň, u kterého se jeden pokoušel sprovodit ze světa kočku pod lacinou záminkou, že se snaží ochránit vuřty. Záhy nazrála ta pravá vteřina přesunout se dovnitř ke krbu, kde nám společnost dělaly kromě hostitele a Dáši především zkapalněné citrusy. Ukázalo se, že jde o ideální hrací pohon, pouze kapelní abstinent podlehl spánku a předčasně se odebral do hajan.
Hudební mejdan, při němž i Peťa hrála na cello kotlíkárny nevídané, kulminoval kolem jedné hodiny ranní, kdy jsme zároveň zjistili, že zásobu citrusů jsme hrubě podcenili. K Dvořákojc jsme se odebrali ve dvou sekcích, čtyřčlenné spořádané a jednočlenné, kapelnicky rozhárané a pobudózně halekající. Až po příchodu jsme zjistili (pánská část, ženy, jak se na počestný soubor sluší, spaly odděleně), proč Jiřík tak spěchal. Zjevně ho první noc strávená na matraci v kuchyni nenadchla, a tak hbitě zalehl půlku gauče. Na tu druhou si asertivně rozložil spacák kapelník, takže basista jen s drobnými námitkami nakonec spočinul na koberci.
Když jsme si po sobotní, neméně lukulskyhodové a vejci ozdobené snídani další den vyslechli program, bylo jasné, že z hlediska tvůrčího nadešel day off: exkurze do pivovaru, výlet do Adršpachu a sejšn s místními hudebníky. Kráčejíce do pivovarny Olivětín, narazili jsme na vývěsku s všeříkajícím názvem: Kouzelné bonsaje. Zvěčněno. Místo exkurze jsme se nakonec museli spokojit pouze s ochutnávkou, s čímž jsme se statečně smířili. Jen po hudbě prahnoucí individuum se místo koštu vydalo zpátky domů a trápilo se nad metronomem. Marně. Hrozbu zkoušení zažehnalo epesní kuře se salátem, známé duo z Dětské Porty se ještě chvíli snažilo studovat, načež Peťa zavelela odjezd směr Ádr.
Václavák hadr. Ve skalách bylo tak narváno, že jsme místy museli zastavit a přemýšlet, kudy se těmi davy prodrat. Skaliskům to naštěstí na kráse nic neubralo, což dokládá početná fotokolekce. Je z ní patrné, že folková kapela je především spolek rozjívených a emocionálně neukotvených individuí, bažící po mnohočetných zlomeninách. Ke cti mu budiž, že bezbolestně prošel Myší dírou. Zatímco kapelník se na zpáteční cestě jal ještě kochat nádražím, zbytek se odebral do krčmy. A tam objevil zásadní prvek východočeského folkloru. Tkví v tom, že na všechny otázky je třeba odpovídat důrazným NE! Poprvé jsme si to vyslechli při vcelku nevinné otázce ve znění: Natočíte nám pivo? Podruhé v olivětínské putyce, když jsme zjišťovali, jestli nám prodají dvoje startky. Pak už jsme se raději na nic neptali… Během hospodského pobytu dokázal kapelník přemluvit hlídače parkoviště, že je vskutku sociální případ, tudíž mu byl poplatek prominut. O čem to svědčí, necháváme na rozvaze laskavého čtenáře.
Do Heřmánkovic se naše posádka, s jedním drobným poblouděním, navrátila kolem šesté. Sotva jsme stačili zdlábnout večeři, již přišla výzva k přesunu směr oheň a klobásky. Tam vypukl závěrečný a velmi příjemně vokální sejšn s torzem kapely Mamut, s.r.o. http://www.mamutsro.webz.cz/ , přesně řečeno s Petrem a Lenkou. Naše známé duo z Dětské Porty, které obsahuje i jednu oddílovou vedoucí, se poměrně dlouho lopotilo s rozohněním, nakonec však nezklamalo. Jiřík se poté více než kytaře věnoval vuřtům, přeci jen je ještě ve vývinu. Hrály se písně všelijaké, aj Tulácký ráno jsme si zapěli a slzu nostalgickou se vzpomínkou na časy vandrů s usárnou zamáčkli. Další rozměr dodal našemu brnkání tramp zjevem i duší Kája Kubeček. Jeho žánrový rozptyl byl navzdory maskáčovině úctyhodný. A když ve finále, kolem třetí ranní, nasadil s foukačkou a kytarou Tenkrát na západě, padaly čelisti i čelistky. Místy se halekalo i sedmihlasně a po těle i duchu nám bylo blaženě. Některým natolik, že šli spát až za kuropění, přičemž úsvit vítali baleným tabákem.
Nedělní snídaně se takřka plynule překulila v oběd, folkové mátohy v mezičase pouze jemně zaklínili neboli nahrubo nahodili aranž rytmicky vypečených Klínů. A nastalo balení veliké. Živana na poslední chvíli vyzvedla hřeben z koupelny, Tomáš lachtany z lednice, do kufru se nám vešly medový Opat i džemy a řízky od Dáši, poslední foto, poslední pusy a adieux. V Žabokrcích, kde se před semaforem vytvořila zácpa vskutku grandiózní, stihli Jiřík s Peťou ještě férovou bitku bez jednoznačného vítěze, zatímco kuřácká sekce se nahulovala do foroty. Nanuk na pumpě a tradá dálnicí ku Praze. Na zadním sedadle se klimbalo, padaly hlavy do klínů a notebooků, zatímco řidič s blonďatou spolujezdkyní si zvesela zpívali O malém rytíři: Marně za ním volá stará hospodyně: Vraťte se pane, lidi sou svině!
Peťa nás opustila na Černém mostě. Přední sedadla pak obsadila kytarová sekce, a jelikož pasažéři na zadních sedadlech se chovali překvapivě slušně a nealkoholicky, dojeli jsme dom až překvapivě brzy. Jen páni kytaristé ještě zhodnotili víkend nad hrnky čaje. Je pravda, že nelze se svědomím zcela čistým tvrdit, jaké to bylo pěkné tvůrčí Třídenní. Soustředění se nám tak trochu zvrhlo v tmelení. To je nicméně v něčem tak anarchií zmítaném, jako je folkový soubor, přinejmenším stejně tolik potřebné jako aranžérská řehole a metronomí tyranie. A tmelili jsme fest! Neviditelné Sněžce navzdory.
Na motivy skutečné události vypotil
Zapisovatel sdružení Bonsai
————————————————
Skupina speciálně děkuje:
Dáše Dvořákové – Za nocleh, dokonalý catering, výslovně za pivo pepřové, třešňové, fernet citrusový, buchty rozličné, džemy domácí, řízky, kuřata propečená a náruč otevřenou.
Tomáš speciálně děkuje:
Dáše Dvořákové – Že mu z místní ZUŠ zapůjčila krásný kontrabas.
