Pardubický zámek jsme našli bez jakéhokoli bloudění a bez GPS na první pokus. V bráně se ovšem tyčil sloupek, který se tvářil dost nekompromisně. Jako navigátora nám pak Víťa Troníček poslal jejich basistu Feďu, a i když ten nás nabádal, že podobné sloupky svým Seatem vyvrací, nakonec nás dovedl přes park až k zámeckému nádvoří, kde vystoupil se slovy “a nepřejeďte pávy, nevejdou se do trouby”. Opatrně jsme zaparkovali mezi korzujícími ptáky a nanosili naše haraburdí do zámeckých útrob.

Zatímco jsme se porůznu občerstvovali pivem, čajem a kávou, na pódiu to rozjížděla naše spřátelená Pavučina. Hrálo jí to dobře, a tak jsme ještě bleskově pozkoušeli. Marien nám zapůjčili své bongo, které jsme, znaveni obědem, zapomněli v Budějovicích, a pak už nadešel náš koncertní čas. Zvukmajstr Karel Ťoupal byl pečlivě připraven, takže zvuková zkouška proběhla hladce a hbitě. Slunko zámek příjemně zalévalo, ovšem pódium i podstatná část hlediště byly chytře umístěny ve stínu. Meteopodmínky tedy také ideální.

A snad díky tomu modrému nebi, pozornému hostiteli Víťovi, všeobecně dobré náladě a možná i díky burčáku se nám povedl další koncert z kategorie dlouhovzpomínacích. Jedním ze silných momentů byla písnička Tři otazníčky, kterou napsal táta Žížy, a ta ji v Pardubicích věnovala strejdovi, sedícímu v hledišti. Toho věnování tak potěšilo, že nám po písni přišel lehce dojatě poděkovat, což zase dojalo nás a vzápětí i zbytek diváků. Publikum si ve finále dlouhým potleskem vymohlo dva přídavky, Tomáš zcela snově zakončil Zázraky kontrabasovými flažolety a od mikrofonů se nám odcházelo s velmi silným zážitkem. A když za námi po pěti minutách přiběhla slečna od hudebního stánku, jestli nemáme ještě nějaká CD, protože všechna se prodala a ještě se nedostalo na všechny zájemce, věděli jsme, že ty libé pocity asi nebyly tentokrát jen na naší straně.

Velmi se nám nechtělo odjíždět, vyposlechli jsme ještě hlavní hvězdu Marien, leč cesta daleká a ranní vstávání do práce člověk neokecá. Sklidili jsme ještě pochvalu od samotného guru Troníčka a nabídku na další hraní. Jiřík, který byl Vaškem označen za sólového kytaristu, proti čemuž se ohradil slovy “kdybych jím byl opravdu, tak tady se mnou nejste” a jenž se k výpravě připojil ve Veselí nad Lužnicí, obdaroval před odjezdem z Pardubic zmíněné dva kapelní oslavence. Pak usedl za volant a spolehlivě dovedl bonsajní koráb do Veselí. Po cestě do Veselí, která ubíhala zvesela, ještě dostal přezdívku Miláček, na kterou zatím stále slyší. Ve Veselí ho vystřídala Peťula a stejně zodpovědně dovezla spící posádku do metropole Jihočeska, takže před půlnocí již všichni vybalovali ve svých domovech.

Jestli existuje folkový Pánbůh, tak při tomto koncertě na nás asi hodně myslel. Budeme se snažit si ho nepohněvat, protože z podobných koncertů si člověk bere energii ještě dlouho poté, co tóny doznějí. V Pardubicích byli lidé, kvůli nimž stojí za to ujet těch 400 kilometrů. A rádi je ujedeme kdykoli příště.

(Zapsal nesólový kytarista s přispěním druhého nesólového kytaristy)